„To nejhorší, co se může dítěti stát je, když konflikt mezi rodiči pokračuje i po rozchodu“…
To bohužel musím občas sdělit rodičům, kteří přichází s dítětem na ošetření. Situaci bych přirovnal k vojákovi ve válce, která nemá pauzy mezi bitvami a bojuje se nepřetržitě dnem i nocí. Není vůbec žádný čas k regeneraci a nervová soustava je pod neustálým tlakem. Do dospělosti si pak jedinec odnáší všudypřítomné napětí, které jej vede k neustálé sebekontrole. Má potíže v partnerských vztazích a intimním životě. Není schopen se „odevzdat“. Musí mít věci pod kontrolou. Předčasně dospěl, protože u rodičů necítil stabilitu, musel se co nejdříve postavit na vlastní nohy. Dětství chybí, chybí schopnost si hrát, protože hraní je o přítomnosti, o odevzdání se přítomnosti.
Dítěti je své tzv. magické myšlení. Myslí si, že za konflikt mezi rodiči mohou ony, nebo alespoň z části. Dále cítí vinu, že jeden z nich odchází a zároveň mají strach z odchodu toho druhého. Myslí si, že situaci taky mohou napravit, udělat něco, aby se rodiče k sobě vrátili. Mohou to dělat způsobem, kdy své potřeby přestanou projevovat, nechtějí obtěžovat. Magické myšlení je zvlášť obvyklé u dětí mezi 4 a 11 rokem. Zmírnit situaci lze, když rodiče dětem řeknou, že se nerozcházejí s nimi ani kvůli nim, mohou druhého rodiče vidět jak často budou chtít a budou mít u něj své hračky i své místo. Proto je potřeba, aby rodiče i po rozchodu spolupracovali. Následky mohou být nedozírné a trýznivé pro další generace.
Z epigenetického výzkumu totiž víme, že trauma se přenáší dále několik dalších generací. Zároveň víme, že strachy, které děti a jejich dětí mají, jejich úzkosti a osobnostní rysy, mohou být ovlivňovány stavem mysli rodičů. Spolupráce po rozchodu a zároveň rozchod „v klidu“ jsou zásadní. Existují dokonce páry, které před početím dítěte učiní spolu dohodu, že v případě rozpadu jejich vztahu budou dále spolupracovat ve prospěch dítěte, ať se děje cokoliv. Zavazují se spolupracovat, i v případě, když přijdou další partneři. Toto téma je řešeno dopředu. Často však slýchávám o opaku…
Vše, s čím přichází žena ohledně dítěte, partner neguje, dělá si po svém a mnohdy právě v přímém rozporu s přáním či záměrem matky dítěte. Zhrzený partner tak dává ženě „razítko“ na stará zranění, které jí způsobil zpravidla její otec. Jsou to velmi citlivé rány. Žena při popisu situace používá zpravidla velmi emotivní řeč těla. Tento stav je samozřejmě důsledkem jejich ranných traumat a dobře neukončeného karmického vztahu.
K uzdravení velmi pomáhá otevřená mysl a ochota seznámit se se situací v širších souvislostech. Bez této ochoty a odvahy směřovat pozornost do sebe, kde se nachází skutečná příčina potíží, uzdravení není možné. V takovém případě je obvykle egem využívaná taktika projekce, což je běžný psychologický termín, kdy odvracíme pozornost od vnitřních nepříjemných pocitů a zranění se záměrem vidět jejich zdroj a příčinu někde mimo sebe, tedy vidět se jako oběť. Následující informace mohou být pro ego nepříjemné.
Obecně platí, že to, koho si vybereme za životního partnera (s kým máme děti), nejvíce vypovídá o nás samotných!
Karmický vztah (běžný, obyčejný vztah), je setkání dvou bytostí s velkou historií z předchozích vtělení se spoustou úkolů a otevřených témat. Protože by se tito dva jedinci v tomto životě podvědomě sobě raději vyhnuli, k jejich provázání je použita sexuální přitažlivost. Když odezní – „začíná jízda“. Partner se trefuje do slabin druhého a nyní jde o to, co s tím. Vyrovnání a vyvázání se z tohoto karmického vztahu lze pouze jediným způsobem, a to je vnitřní práce sama na sobě, na jejímž konci je přijetí, odpuštění a skutečné poděkování za toto poučné setkání. Jde o rozchod, kdy nejsou přítomny emoce a je pociťována bezpodmínečná láska vůči druhému. Nejde o cvičení mysli, jde o cvičení srdce. Když do této fáze dospěje jeden z partnerů, vyvazuje se (partner nikoliv) z karmické vazby, a druhý na to přirozeně musí reagovat, protože vzorce chování jsou vázány s protireakcí. Je tedy moudré, pokud si uvědomujeme velkou emoční reaktivitu vůči bývalému partnerovi, k práci sama na sobě bez očekávání, že druhý člověk se sám od sebe změní, nebo že se samo stane něco, co situaci změní. Toto je jediná cesta a právě existence dítěte a dopadu našich emocí na něj, mohou být dostatečnou motivaci k odhodlání pro tuto, mnohdy bolavou, vnitřní práci, která samozřejmě vyžaduje trpělivost. Odměnou je pak vnitřní klid, vlastní zdraví i zdraví dětí, a posun, kdy se již není potřeba dále potkávat v karmických vztazích, ale můžeme se potkat díky zákonu rezonance s těmi, kteří již tyto lekce mají za sebou, ve vztahu zcela jiné kvality. Tento vztah je někdy nazýván a prožíván jako vztah dvou polovin duše, jako vztah osudový.
Doporučená literatura na dané téma:
Peter Levine – Trauma očima dítěte
Známe se celé věky – čili osudové vztahy – Andrea Homolová
Mysl celého těla – Thomas R. Verny