Před pár dny mě poprvé navštívila  paní Radana, která se ocitla v bodě, kdy nevěděla kudy kam. Při ošetření, které bylo velmi intenzivní, k ní bylo promlouváno a dokolečka byly opakovány dvě věty. Snad aby si je pořádně zapamatovala. Vůbec to není standardní a už vůbec ne to, že věty byly sděleny ve verších. Rád bych se s vámi o tyto vzkazy podělil, protože mi přijde, že sdělení jsou i pro každého z nás a můžeme nad nimi dlouho a hluboce rozjímat. První verš si vysvětluji tak, že veškeré odpovědi na naše otázky jsou obsaženy v nás a nemáme je hledat někde mimo sebe. Zároveň je v naší genetické a informační výbavě obsaženo vše, co potřebujeme k realizaci spokojeného a šťastného života, jen musíme své nadání pomocí odvahy a ochoty objevit, protože: „Co je z hůry Tobě dáno, je v Tobě psáno“.

Druhý verš či vzkaz, který se paní Radaně při ošetření neustále opakoval, se týkal naši vnitřní pravdy a schopnosti ji projevit. Téma hranic a našich potřeb jsou častým úkolem, který je potřeba řešit. Naučené ustupování vede člověka ke stažení se a mnohdy až ke stažení se ze života. Pamatuji si velmi živě několik let starý příběh paní M. Ta mě navštívila s velmi závažnou diagnózou nádoru v oblasti slinivky. Lékaři ji již nedávali žádné šance a ona působila velmi sklesle, nebyla schopna udržet oční kontakt a oči sklápěla k zemi, jako by snad určovaly její směřování. Když jsem se ji zeptal na její osobní příběh, hovořila s pocitem selhání a studu o rodinné atmosféře, kdy syn propadl hře v automaty a manžel se otupoval alkoholem. Doma se ztrácely peníze a cennosti, ona se však nebyla schopna situaci postavit a rezignovala. Její opičí láska se projevovala i tak, že sama dávala dospělému synovi peníze na jeho zálibu. Paní M mě navštívila asi 4x, vždy ji přivezla její sestra. Ošetření probíhala téměř stejně. Aktivita těla a jeho energií byla pomalá, doslova lenivá, odevzdaná až rezignovaná. Během našich hovorů jsem se v ní snažil probudit odhodlání žít a touhu situaci zvrátit. Zvědomit ji, že kormidlo má ve svých rukou a vzdát se role oběti. To by však znamenalo pro začátek toxické rodinné prostředí opustit a zachránit v prvé řadě sebe. Na to nebyla ochotna přistoupit.  Po každé její návštěvě jsem se sám sebe ptal proč mě vyhledává, když se již vlastně rozhodla. Pátou schůzku telefonicky zrušila a velmi záhy opustila tento svět. Odpověď na svou otázku jsem dostal asi po 6 měsících skrze jejího blízkého člověka, který mě také navštívil. Tehdy zazněla slova, která doplnila poslední sklíčko do mozaiky a ta zněla: “ Paní M zde jezdila aby své sestře udělala radost“.

Když dlouhodobě šlapeme po vlastní duši tím, že sebe upozaďujeme, rezignujeme na své potřeby, hranice, přání a sny, vyprchává z nás život.  Při každém takovém skutku, ale i myšlence, dochází ke zkratování akupunkturního, potažmo nervového a imunitního systému a jsme blíže fyzické nemoci či depresi. Tuto skutečnost lze velmi jednoduše ověřit svalovým testem.  Naše tělo, vnitřní orgány a celý endokrinní systém jsou v danou chvíli „odpojeny“ od zdroje energie který jej oživuje a dobíjí,  a jsou udržovány při životě pouze svou vnitřní baterií. Ta má omezenou kapacitu a o její kondici rozhoduje předchozí životní styl. Fyzická nemoc či převládající depresivní, úzkostné a apatické stavy jsou pak mnohdy důsledkem našich předchozích rozhodnutí a záměrů. Pokud však odmítneme roli oběti a odvážně se podíváme na svůj dosavadní život, přijmeme za něj zodpovědnost bez odsuzování sebe či jiných, můžeme na skutečnost nahlížet jako na příležitost ke změně, za kterou děkujeme a kterou ochotně realizujeme. Pak se stavíme  do vlastní síly. V tu chvíli se znovu propojujeme s životodárnou energií a můžeme se uzdravovat celou bytostí.  Je potřeba zdůraznit, že to je moment, na který čeká celý Vesmír a získáváme obrovskou podporu. Dějí se synchronicity, je nám doslova podáváno záchranné lano a stojí za námi zástupy podpůrných energií. A tato pravda byla s důrazem sdělována při ošetření ve druhém verši: „Neboj se nic říct, Duch svatý přijde Ti vstříc!“