Návrat domů..

 

Při zpětném pohledu na můj dosavadní život vidím několik zásadních milníků a křižovatek, kdy mi byl naprosto jednoznačně ukázán směr. Z nějakého důvodu jsem nikdy neváhal následovat tento hlas a vždy to bylo dobře, byť to mé okolí  mnohdy vůbec nechápalo. Znenadání jsem opouštěl zájmy, kterým jsem se mnoho let věnoval a se kterými jsem se do velké míry ztotožňoval. Dnes však vím, že to nebylo opuštění, nýbrž přerušení a dnes se s jinou energií a jiným záměrem a hloubkou k těmto činnostem a zájmům znovu navracím. Ten hlas, který následuji a který mi radí, přichází tak nějak zvnějšku a zároveň zevnitř. Je autoritativní, ale přitom laskavý, respektující. Když se objeví, byť jsem poměrně racionální, nemám vůbec žádné pochybnosti o jeho zdroji a záměru se mnou, plně jej respektuji a poslouchám. Objevuje se, když začnu přešlapovat na místě a přichází frustrace.

 

Stalo se tak i brzy nad ránem někdy v roce 2006. V té době  jsem tehdy co by úspěšný dj objížděl kluby a párty a víkend co víkend trávil na cestách po republice, Slovensku a Polsku.  Cítil jsem však, že mě taneční hudba a ponocování již tak nebaví a energie do této činnosti vložená se přestává vracet. Poměrně slušně jsem se hraním živil a v těle vyvstával klasický konflikt mezi hlavou a srdcem, mezi obavami a odvahou. Tušil jsem, že se musím někam posunout, že takhle to dál nejde. Toho rána, kdy venku byla ještě tma, jsem se posadil na posteli a doznívala ve mě ozvěna ONOHO hlasu. „Proč nejsi masér?“..  Vůbec jsem tomu nerozuměl, protože jsem tyto služby za prvé nevyhledával, za druhé nepotřeboval a za třetí jimi možná trošku i opovrhoval. Masér byl pro mě vždy hnětač masa, dělník, kterému dříve či později odpadnou ruce.  Přesto jsem ještě ten den zabrouzdal po internetu, napsal email do dvou masérských škol a z jedné došla téměř okamžitě laskavá odpověď.  Tam jsem se obratem přihlásil. Pomaličku jsme se začal na seminářích seznamovat s lidským tělem, doteky a hlavně jsem vstoupil do pole lidí, které něco spojovalo a kteří spolu komunikovali jinak, než jsem byl zvyklý.  Řekl bych, že mnohem více do hloubky a upřímněji. Možná to bylo to hlavní, proč jsem tyto semináře vyhledával. Bylo mi tam dobře. Získal jsem nové přátele a postupně během dalších let vstřebával další terapeutické techniky a možnosti práce s lidmi. Zároveň se mi měnil náhled na to co jsem doposud dělal a vůbec náhled na svět a život. Hudební scénu jsem  pozvolna opouštěl a v roce 2009 otevřel svou provozovnu, kde jsem nabízel čistě masérské služby a techniky, které jsem se do té doby naučil. To však nemělo dlouhého trvání, jelikož v roce 2010 přišla na řadu další životní křižovatka.

 

Jedna kamarádka z kurzů mi oznámila, že se přihlásila na několikadenní seminář s Dr. Ericem Pearlem do Prahy. Nikdy jsem o něm neslyšel a tu informaci tak nějak vypustil. O pár dní později mi však z Prahy volala a řekla, že se tam učí jistou formu „energetického léčení“ a že je to úžasné. Musí to na mě po svém návratu ihned vyzkoušet. Zároveň mi doporučila jeho knihu The Reconnection – návrat k léčivé energii.  Protože jsem byl velmi hladový po  informacích, knihu jsem si ihned v knihkupectví koupil a byla to jediná kniha mého života, kterou jsem přečetl za jediný den. Před rokem 2006 a počátkem mého „masérského“ období jsem zvládl v útlém věku možná pár knih Julese Vernea a pak už nic.  Knihu The Reconnection – návrat k léčivé energii,  jsem doslova zhltl a  během pročítání této knihy jsem pociťoval na svém těle zvláštní vibrace. Kniha se četla velmi dobře, je psána jednoduchým jazykem a okořeněna dávkou humoru.  Popisuje příběh lékaře-chiropraktika Erica Pearla, který žil poměrně jednoduchý život, vybudoval úspěšnou praxi, kterou postupně rozšiřoval a s velkou dávkou skepse a racionality si rozhodně život nekomplikovat přemýšlením o otázkách, které visí mezi nebem a zemí. Až do momentu, kdy v podstatě z legrace a donucení jeho kolegyní podstoupil rituál u jedné „cikánky“ (jak ji nazval), která mu v průběhu dvou dní při  jakémsi rituálu propojila jeho meridiány a poledníky Země.  Poté se začaly dít věci..  Nejprve skrze jednoho klienta Freda, posléze dalších. Po běžných chiropraktických ošetřeních, když se pacientů Eric přestal dotýkat a působil na ně bezdotykově,  vstupovali znenadání do změněného stavu vědomí a jejich ústy, ovšem „cizím“ hlasem bylo k  Ericovi promlouváno šest stejných vět:

 

1. Přišli jsme vám říct, abyste pokračoval v tom , co děláte.

2. To, co děláte, přináší na vaši planetu světlo a informace

3. To, co děláte, znovu spojuje vlákna.

4. To, co děláte, znovu spojuje řetězce

5. Musíte vědět, že jste mistr.

6. Přišli jsme, protože známe vaší pověst.

 

Život Erica Pearla se samozřejmě otřásl v základech a v podstatě obrátil vzhůru nohama. Kniha dále popisuje co následovalo a hlavně jeho pátrání po zdroji těchto informací a taky „energie“, díky které se lidé začali uzdravovat i z velmi závažných nemocí. Knihu jsem tedy doslova zhltl a nemohl se dočkat, až mě kamarádka po návratu z jeho semináře navštíví.

 

Když přišla, byla plna dojmu. Doslova zářila. Lehl jsem si na lehátko a nechal ji na sebe působit. Cítil jsem jemné brnění po těle, nic však dramatického. Napadlo mě, že se vystřídáme a tak si lehla ona. Podle návodu z knihy jsem to zkusil i já a cítil ve svých rukou velmi hutnou „energii“. I kamarádka vnímala mé působení velmi intenzivně a jak řekla, nebyl rozdíl v tom, co cítila v Praze na semináři a zde u mě. Když mnou tyto frekvence procházely, cítil jsme se velmi dobře, doslova „jako doma“ a tak jsem neváhal následně poprosit i mé klienty, aby po masáži zůstali chvilku ležet na zádech se zavřenýma očima a já na ně takto působil. Zapisoval jsem si jejich dojmy (jak je v knize doporučováno), a postupně zjišťoval, že jsou mnohdy velmi podobné. Někteří lidé viděli obrazy, barvy a postavy. Někdy dokonce jakoby nahlédli do jiných životů a dostávali odpovědi na své otázky. To vše doplňovaly poměrně silné tělesné vjemy jako brnění, záškuby těla, pocit tepla či chladu.. Vše zesilovalo každým ošetřením. Věděl jsem, že to vše je možné ještě akcelerovat, když člověk podstoupí tzv. osobní reconnection, což je dvoudenní rituál či technika podobná té,  kterou tehdy podstoupil Eric Pearl u „cikánky“, kdy se meridiány propojují s poledníky Země. Víc o tom však nevím. To se ostatně učí na pokročilých seminářích Dr. Erica Pearla a v republice jsou lidé, kteří jsou takto proškolení a ovládají to.

 

Cítil jsem, že tohle musím taky podstoupit, ale nevěděl jsem kdy. V té době jsem nebyl moc při penězích, budoval jsem klientelu a již opustil lukrativní profesi dje.  Každá tisícikoruna byla pro mně hodně, měl jsem však něco málo  naspořeno, ale nechtělo se mi v tu chvíli zrovna vydávat 333 amerických dolarů, za něco co mi přece již funguje. Má mysl otálela a hledala výmluvy, ovšem srdce to táhlo dál. Jednoho deštivého nedělního!!! odpoledne jsem kontaktoval kolegu, který se učil tento proces přímo od Dr. Pearla, a chtěl se objednat. Sdělil mi, že se mu zrovna někdo odhlásil a že můžu ihned. Naprosto nepřipraven jsem tedy ihned dorazil, zaplatil a lehl si na lehátko. Necelou hodinku jsem poležel, téměř nic jsem však u tohoto bezdotykového procesu nevnímal. Druhý den jsem přijel  znovu na dokončení, a to jsem měl pocity, že se jakoby lehce pohupuji ze strany na stranu na vlnách. Jako loďka. Nic dramatického. Po ukončení jsem se posadil, sdělil své dojmy a dozvěděl se, že jsem se opravdu pohupoval ze strany na stranu, ovšem z celým stolem. Tomu se mi nechtělo věřit, protože dobře vím, jak je masérský stůl stabilní a že tak to prostě nemůže být 🙂 S dalšími otazníky v hlavě jsem odjel.

 

Po pár dnech dorazila na návštěvu má bývalá přítelkyně a velmi dobrá kamarádka, která je těmto věcem velmi nakloněna. Nemáme před sebou žádná tajemství a o všem jsem ji řekl. Chtěla ošetření taky vyzkoušet. Lehla si na stůl a já nechal proudit co proudit má. Od začátku se ale vše vyvíjelo jinak, řekl bych „dramatičtěji“. Ihned upadla do změněného stavu vědomí a její tělo začalo vykonávat malé pohyby, které se postupně zvětšovaly, ruce šly od těla a na lehátku svým tělem vytvořila kříž. Zavřené oční víčka kmitaly vysokou frekvencí, jako by byla do nich pouštěna elektřina. Byl to velmi intenzivní prožitek, ovšem věděl jsem, že musím zůstat pokud možno co nejvíc neutrální. To je jedna ze základních podmínek tohoto léčení. Někdy je to však velmi těžké a bylo to tak i v tomto případě. Po ošetření se posadila na lehátko a sdělila mi, že jsou zde s námi „přátelé“ a ukázala do rohu místnosti. Mám si psát co mi bude skrze ní diktováno. Byly to asi 2 odstavce textu a poté to skončilo. Oba jsme z toho byli poměrně dost vykulení. Oba jsme přemýšleli nad významem těchto vět a i po jejím odjezdu jsme byli v častém kontaktu. Bylo to naše tajemství. Komunikovali jsme spolu zejména písemně přes ICQ.

 

Jednoho dne  se začalo stávat, že když jsme byli oba v tichu u svých počítačů a nehrála hudba, že se obnovilo propojení s „přáteli“ (jak jsme je nazvali). Ona přepnula na klávesnici psaní velkým písmem a přicházely další informace. Komunikace fungovala i obousměrně, tzn. že jsem mohl klást otázky a získával odpovědi.  To se dělo nepravidelně asi půl roku. Za tu dobu jsem nastřádal několik stran textu. Bylo mi mimo jiné sděleno, že se musím informace naučit přijímat sám, na což byl klade velký důraz.   Poté se hlasy přátel odmlčely. V tu chvíli jsem si připadal jako neplavec uprostřed rozbouřeného moře.  Nevěděl jsem co s tím, nevěděl jsem jak tuhle situaci ustát, jak ji vstřebat. Jediné co jsem věděl bylo to, že o tom nesmím nikomu nezasvěcenému říct, protože bych mohl být odvezen do ústavu pro choromyslné.  Přemýšlel jsem nad tím, že bych vyrazil za Ericem Pearlem na seminář, protože do Evropy přijíždí poměrně často, řeknu mu svůj příběh a třeba mi dá nějaké další vodítko. V pokynech  však bylo přímo zmíněno, že jsem obdržel maximální možné naladění a že mám hledat svou cestu. Eric jde svou a již mi nemůže účast na jeho semináři nijak pomoci či více dát. V témže roce se kamarádka, která mě na tuto cestu navedla, znovu účastnila semináře s Ericem a já alespoň nalepil do jeho knihy svou fotku a poslal mu knihu k podpisu. Kamarádka mu pak o mě řekla, on se na fotku dlouze zadíval a pak pod ní napsal: „To Roman, many blessing!“ (Romanovi mnoho požehnání). To byl tedy můj jediný kontakt s Ericem a také jsem to bral jako odpověď na své otázky. Tuto odpověď jsem si přeložil jako: pokračuj, odevzdej se, důvěřuj a ono to bude dobré.  Studoval jsem nadále řádky získaného textu,  neustále dokola a nechal je na sebe působit. Obsahovaly zejména pokyny, které mě měly naučit,  jak se přiblížit co nejvíce lidem, jak se stát lepším člověkem a jak se naučit lépe pracovat s „frekvencemi“.  Pár lidem jsem o tom řekl, nikomu jsem však nenechal tento text přečíst,  protože jsem cítil, že to tak má zůstat.  Až nyní po více než 10 letech pár vět, které nejsou určeny čistě pro mě,  zveřejňuji a najdete je v tomto textu tučným písmem mezi některými odstavci.

 

 

         „Stává se nepodstatným to co se podstatným zdálo býti a naopak začíná být podstatným to, co bylo do této chvíle přehlíženo..“ 

Strach je na planetě všudy přítomen a samozřejmě se ozvaly hlasy „rádců“, které mě varovaly před zdrojem těchto informací a dokonce i zdrojem těchto frekvencí. Jak můžu vědět, že zdroj těchto informací je čistý? Jak vím, že je to se mnou i ošetřovanými lidmi zamýšleno dobře? Jak vím, že jsem se nestal obětí manipulace? Tyto otázky jsem znal už z knihy Erica Pearla, protože ten si prošel tím samým. Stejně jako on, i já jsem však cítil, že tento informační zdroj je laskavý a dobrý. Pilířem veškerých informací, osobních vzkazů a návodů na můj život, které jsem obdržel, bylo to aby mě nevedly na cestu, kdy se člověk stane lepším člověkem. Více trpělivým, více laskavým, méně sobeckých, více naslouchajícím… Bylo mi sděleno, že kvalita a čistota mého záměru je zcela zásadní. Pokud záměr čistý není, energie je zakalena a takto se přenese na klienta.. tedy nedostane, co by mohl dostat a ani já se v životě neposunu dál. Klíčem ke všemu je tedy naslouchat svému srdci a důvěřovat intuici, která člověka vede dál.

 

V průběhu tří let od roku 2010-2012 jsem ošetřil stovky lidí, kteří „byli posílání“ (i tohle v textu bylo) ze všech koutů republiky. Byl jsem svědkem několika doslova zázračných proměň, ať už na těle či na duchu a mnoha akcelerací transformace, včetně té mé.  V té době stále do všeho vstupovala má mysl (ego) a stále jsem se ještě nevzdal hodnocení sebe či této práce, porovnávání toho co je úspěch a neúspěch. Pokud se člověk dá touto cestou, je obtěžkán mnoha očekáváními, které automaticky přinášejí mnoha zklamání, už jen pro omezenost lidského úhlů pohledu.  A to byla má škola, byla to velmi silná ego terapie. V momentě, kdy si člověk zažil „úspěch“, ego si jej připsalo na svůj účet, přišel i „neúspěch“ a to si ego muselo připsat také..  Tohle je jedna z forem utrpení. Po těchto prvních letech s frekvencemi jsem zjistil, že je skutečně nejlepší zaujmout neutrální pozici a veškerá slova chvály a někdy i kritiky (zejména sebe sama), nechat míjet kolem sebe. Vůbec se jim nevěnovat. Doslova, jak se píše v knize Šalamoun promlouvá (druhá kniha Dr. Erica Pearla), nesledovat terč, ale zabývat se napětím tětivy. A jsme opět u záměru, jeho kvality a čistoty.

 

Působení Erica Pearla a jeho léčení zkoumali samozřejmě i vědci. Proběhla a probíhají různá měření a o nich i píše ve své knize. Věda za ta léta postoupila dál, vznikly nové přístroje a nové poznatky. Díky kvantové fyzice a epigenetice můžeme mnoho dějů vysvětlit. Dovolím si zde pár svých postřehů, které spojím se získanými informacemi ze svého „zdroje“.  Věty, které obdržel Eric a které hovořily o tom, že „to co děláte znovu spojuje vlákna a řetězce..“ samozřejmě navedly lékaře a vědce, aby zkoumali vliv tohoto léčení na naše DNA. Řetězce pak odkazují na tzv. teorii řetězců, podle které existuje vedle sebe mnoho „vesmírů“ či realit (tzv. dimenzí). O příslušnosti k té či oné dimenzi rozhoduje právě frekvence vibrace smyček řetězců, co by pravděpodobně nejmenších částic ve Vesmíru, ze kterých se skládá i veškerá hmota. Jde tedy o „energii“ a její vibrace. Chceme-li to pochopit obrazně, představme si zavřenou knihu, která má mnoho stran. Tyto jednotlivé strany jsou dimenze a reality, těsně a blízko u sebe. Na každé stránce knihy je však jiný příběh a my se můžeme změnou vibrací a pomocí Einstein-Rosenových mostů (viz. níže), přesunovat mimo prostor a čas, z jedné stránky (dimenze) do druhé. Můžeme čerpat informace, zkušenosti a léčit „příčinu“, která se může nacházet v jiném času a prostoru.

 

Vědci doposud objasnili funkci necelých 10% našeho DNA. Poměrně záhadně pak zbytek, tedy 90% DNA, kterým nebyli schopni přisoudit nějakou funkci či je rozkličovat, označili jako JUNK DNA, tedy odpadní. Těch 90 DNA, tedy tato většina, je však nosičem duchovních informací o člověku a vůbec lidstvu. I z tohoto poměru je jasné, jak píše Andrea Homolová v jedné ze svých knih, že člověk je duše, které má tělo, nikoliv tělo, které má duši. Jak tedy rekonektivní léčení pravděpodobně funguje? Základní pravidlo hermetické filosofie zní : jak nahoře, tak dole. Stejně jako existují ve Vesmíru červí díry a v jejich blízkosti energetická přemostění, tzv. Einstein-Rosenovy mosty, díky kterým se lze pohybovat v čase a prostoru (třídimenzionální zkratka), tak stejně tak existují tyto červí díry a přemostění i v lidském těle v DNA. (objev ruských vědců v čele s Dr. Garjajevem)  Když se tedy propojí dva tyto body, dochází k přenosu dat a informací mimo čas a prostor, tedy realit a dimenzí. .  Jde v prvé řadě o informační léčbu, tedy hyperkomunikaci, nejde o energetickou léčbu jak ji běžně známe. Vysoké frekvence přenášejí informace touto cestou ze Zdroje přímo k člověku. Ten většinou funguje díky svému „odpojení“ (staletá cesta mysli a ega), na nízkých nebo nižších frekvencích než-li Zdroj a tudíž je jeho skutečné propojení a maximální přenos informací nemožný nebo omezený. Podobně jako když máte pomalé připojení k internetu.  Nějakým způsobem se však dá díky prostředníkům naladěným na rekonektivní frekvence toto propojení (skrze informační mosty) obnovit. Poté, co dojde k přenosu dat přímo k našemu DNA, jak víme z epigenetiky, může dojit u těch s negativním vlivem na zdraví jedince k jeho vypnutí a naopak k zapnutí u těch s pozitivním vlivem. A nebavíme se samozřejmě pouze o těch 10% DNA, které mají vliv na fyzické zdraví jedince, ale i o těch 90% DNA, které nesou informace o duchovní složce jedince i lidstva. Tam patří například  duševní potenciál, osobní i kolektivní karma, kosmická a systemická úroveň (duchovní kód). Na těchto všech úrovních může dojít k léčení.

 

 

Po třech letech ošetřování, získávání zkušenosti a pátrání po informacích, na konci roku 2012 se však dostavila stará známá .. frustrace. Zdálo se mi, že přešlapuji na místě, frekvence kolísají, stejně jako zájem o ně. To byl pro mě impulz ke změně. Začal jsem hledat nový směr. Navštívil jsem další vzdělávací seminář, kde jsem potkal ženu, která se zabývá „věštěním z karet“. Nikdy dříve jsem se tomuto přístupu neoddával a bývával jsem vůči němu skeptický. Po mých zkušenostech  jsem však již byl mnohem přístupnější a mé ego připustilo, že by na tom něco mohlo být. Když se zpětně ohlédnu životem zjišťuji, že v pravý čas mi byl do života vždy poslán ten pravý člověk. A někdy mi dokonce připadalo, že kvůli tomu abych jej potkal, musel tento člověk možná i něco překousnout. Jak jsem již zmínil, byla to žena, kterou jsem potkal na několikadenním semináři, kde jsme se učili techniku manuální lymfatické drenáže. Ona jako jediná ze všech nesplnila závěrečná kritéria při zkoušce a nedostala certifikát. Několik dní učení, snažení a několik tisíc korun přišlo „vniveč“. Ovšem získali jsme na sebe kontakt a později se díky rekonektivnímu ošetření zbavila letitých a velmi nepříjemných bolestí kostí.

 

Po Vánocích, tedy úplně na konci roku 2012, jsem ji vyhledal a žádal jsem radu skrze karty jak dál. Ona se chvíli soustředila a pak mi sdělila, že celý příští rok tam vidí nějakou školu a že budu studovat něco, co se mi bude moc zamlouvat. Odjel jsem od ní opět  s více otazníky v hlavě, než s kolika sem přijel. Bylo 27. prosince a já měl celý příští rok něco studovat, aniž bych věděl co. Sedl jsem doma k internetu a jal se prohledat jaké možnosti se nabízejí v „oboru“.  Vyskočila na mě nabídka ročního výcviku kraniosakrální osteopatie pod vedení Radka Neškrabala v masérské škole, kde jsem se doposud vše učil. Vzhledem k pozdnímu termínu jsem si nedělal moc nadějí na volné místo, ale přesto jsem napsal kolegovi, který školu vlastní a provozuje. Obratem se mi dostalo odpovědi, že jedno místo je stále volné. O tomto terapeutickém přístupu jsem již párkrát slyšel, nikdy jej však nevyzkoušel, ale byl mi sympatický. V popisu „techniky“ a učebního plánu se totiž hovořilo o energetickém systému člověka a vrozených sílách, které uvnitř těla i kolem něj proudí. Zároveň bylo zajímavé to, že se platil vždy půl rok výcviku dopředu a o Vánocích, tedy před pár dny,  jsem od babičky dostal finanční dar, který na korunu přesně odpovídal půlročnímu kurzovnému. Jsem již zvyklý  tyto „náhody“ brát jako jasný ukazatel směru.

 

O 14 dní později jsem tedy nastoupil, jak předjímala „kartářka“,  na roční výcvik. Opravdu se mi moc zamlouval a Radek Neškrabal sehrál v tomto roce a v mém dalším směřování velmi důležitou roli. Do této doby mi něco při ošetření klientů chybělo, nevěděl jsem však co. Nyní jsem se to dozvěděl. Byl to dotek a jeho kvalita… Mimo jiné jsem získal nové poznatky o fungování lidského těla a i biodynamických procesech, které se v těle odehrávají. Naučil jsem se jim naslouchat, vnímat je rukama a prohloubil jsem svou schopnost pracovat v neutrálu. Tohle studium mě doslova nasálo a já na dobu dvou let na „frekvence“ zapomněl. Věnoval jsem se čistě jen kraniálce. Ke konci roku, kdy jsme absolvovali závěrečné semináře, které byly o psychologii komunikace a základech práce s traumatem, mi bylo smutno že tento vzdělávací rok končí. Radek Neškrabal mé rozpoložení pravděpodobně vycítil a nabídl mi, zda-li bych v dalším roce při výuce dalšího ročníku přijal funkci jeho asistenta při výuce. Neváhal jsem ani minutu. Chtěl jsem však zůstat v kontaktu i se svými kolegy ze studia,  a proto jsem nabídl, že začnu v Ostravě pořádat supervizní setkávání. Ta se uchytila a od té doby se v Ostravě relativně pravidelně konají, i když se o jejich pořádání stará již několikátý člověk.

 

Od ledna roku 2014 jsem tedy začal asistovat při výuce Radka Neškrabala, ovšem dlouho jsem to nevydržel. Po třetím několikadenním semináři, někdy před létem, jsem z tohoto kolotoče vystoupil a předal asistenci kamarádce a kolegyni. Bylo to velmi energeticky a časově náročné a já tam opět začal pociťovat onu starou známou frustraci. Věděl jsem, že jsem se naučil, co jsem se naučit měl a dál jsem musel jít svou cestou. A byla to jiná cesta, než cesta některých kolegů, kteří prohlubovali své znalosti a dovednosti při následném tříletém výcviku kraniosakrální biodynamiky, kterou vyučují zahraniční lektoři v Praze. Přesto že má mysl prahla po dalších informacích a zkušenostech, nedostal jsem „svolení“. Vybavily se mi řádky textu od „přátel“, ve kterých bylo psáno, že nemám hledat nové techniky, protože mi nebudou sedět, podobně jako těsný kabát..  Přesto se na dva roky má práce překlopila v čistě dotekovou práci a získávání praxe v kraniálce.

 

Po dvou letech se však „frekvence“ opět přihlásily o slovo. Při kraniosakrálním ošetření systém člověka vstupuje do tzv. klidových stavů. Je to moment, který se dá nejlépe vysvětlit na nejpovrchnější, tedy fyzické úrovni. Jde o moment, kdy se zastaví proudění mozkomišního moku buď v mozkových komorách či u křížové kosti v lumbosakrální cisterně. Na určitou dobu vše ustane a systém klienta se potencuje, nabírá sílu a odpočívá. Je to zároveň chvíle léčení.  Začal jsem si všímat toho, že v těchto klidových stavech se ruce „sepínají“ a frekvence začínají pracovat. Dochází k přenosu informací. Vše se neustále zesilovalo a mnohdy jsem měl dojem, že tělo klienta doslova mezi rukama drtím. Kraniálka je o velmi jemném doteku, tento proces však byl všechno, jenom ne jemný. Měl jsem dojem, že to musí být klientům nepříjemné a tak jsem se jich u ošetření ptal. Zajímavé bylo, že většina z nich říkala, že je to naopak velmi příjemné. Přestal jsem to řešit. V roce 2015 se nám s ženou narodila dcera. Byl to velmi výživný rok. Prahl jsem po dalším vzdělávání a učiteli. Ten se tedy dostavil v této formě. Začaly se vynořovat a zrcadlit má vlastní ranná traumata a já musel mnohem intenzivněji zapracovat na jejich zpracování. V té době jsem chodil na vlastní terapie velmi intenzivně. Navštívil jsem i několik seminářů trauma terapeutky  Dany Julínkové a hlouběji se ponořil do knih a studia práce psychologa a tvůrce metody somatického prožívání Petera Levina. Spolu s tím se začala opět měnit i má práce s klienty, kdy se stávalo, že někdy klienti ani nešli na lehátko, pouze jsme spolu komunikovali a nechávali se vést tělem a pociťovaným vjemem. Opět časem do tohoto procesu začaly vstupovat „frekvence“ a jako by vše urychlovat, otevírat a hojit.

 

Jednoho večera jsem poslouchal rozhlasový pořad s Jaroslavem Duškem, kterého se ptali, jakou jedinou knihu by doporučil v současné době? On odpověděl, že knihu Moc versus síla, jejíž autorem je americký psychiatr David Hawkins. Když zazněla tato informace, bylo to, jako by mi do hlavy praštil někdo obrovským kladivem a ozval se ohlušující gong, pravděpodobně proto, abych tuto informaci neminul. Opět jsem neváhal a knihu si okamžitě pořídil. Tentokráte jsem ji nezhltl, ale překousal se ji. Získal jsem však mnoho odpovědi na mé otázky, ovšem ještě více otázek se objevilo. Na další dva roky jsem se ponořil do studia všech jeho knih a spisů. Podrobně jsem se seznámil s mapou vědomí lidstva, jednotlivými úrovněmi, překážkami a výzvami  jednotlivých úrovní. Taky získal návod, jak jednotlivé výzvy překonat za pomoci „duchovní psychologie“, jak ji pro sebe nazývám. Pro praxi to byl obrovský přínos. Poměrně zásadně se mi změnil pohled na člověka i lidstvo a také to, co od něj můžu či naopak nemůžu očekávat. V té době se nám s ženou narodilo druhé dítě, syn Oliver, a do života přišel další učitel. Má práce v tu dobu neměla jasný koncept, lidé přicházeli ve vlnách a já si prohluboval zkušenosti v jednotlivých přístupech.  Přesto jsem se stále necítil „jako doma“.

 

 

Na konci letošního léta (2021) jsem po několika letech onemocněl. Nikterak vážně, běžné nachlazení, ale donutilo mě to udělat pauzu a zrušit na určitou dobu práci. Probíhalo „čištění“ na všech úrovních. Byla to zvláštní doba, kdy jsem neměl svému povolání věnovat myšlenky ani čas. Vůbec mě to tam nepouštělo.  Prožíval jsem jakýsi restart. Jako by se vše zvláštně promíchávalo, třídilo a usazovalo.  Poté však přišel po mnoho let nepoznaný přiliv energie, motivace a inspirace. Přišel pokyn „a teď návrat domů“.  Přišlo svolení napsat tento příběh, uvolnit jej lidem, přičemž mnoho z nich se během let ptalo a zaslouží si odpověď.. Tehdy se dozvěděli pouze: „to je na dlouho…“  Nyní je ten správný čas. Také přišel návod na nový koncept ošetření, které z části probíhá na těle klienta, ale poté se odstupuje.  „A teď návrat domů“ je momentem, kdy se kruh uzavírá.  Znamená to opět vložit důraz na léčivé frekvence, které ovšem přicházejí v jiné kvalitě. Ta kvalita není určována vnějšími podmínkami, nýbrž mým vnitřním procesem pochopení, vyzrání,  pročištění a usazení. Rozhodující je také větší otevřenosti lidí, kteří si v současné době masivně procházejí také svými propady a frustracemi, díky kterým se stávají mnohem více přístupnějšími.

 

Vše je rychlejší a jasnější. Pociťuji velkou vděčnost Vedení za tuto dosavadní cestu, která mě zvláštními oklikami dovedla až na tohle místo. Vděčnost je přítomna i díky uvědomění, že jsem v životě nemusel projít přílišnou katarzí a utrpením. Běžně se stává, že až posléze se člověk odevzdá duchovnímu vedení. Mnohdy musí nejprve absolvovat těžké nemoci, operace, nehody, zranění a traumata. Projít si vztahovými kotrmelci, peripetiemi a depresemi, nebo o vše přijít.  Nic z toho se mi nedělo. Snad kromě traumat, které jsou patrně povinnou výbavou téměř každého člověka pro pozemský život, a zároveň velkým potenciálem duchovního růstu při jejich zpracovávání. Z nějakého důvodu jsem si do tohoto života přinesl větší ochotu nechat  se vést, podvolit se. Byť má mysl mnohdy protestovala, záhy se poměrně jednoduše podvolila (a to jsem narozen ve znamení berana :).  Poměrně brzy jsem pochopil, že náš posun není otázkou snažení, nýbrž vzdání se odporování. Životem je potřeba nechat se unášet a být aktivní v pravou chvíli, když jsme k tomu vyzváni. Pak se naše tvoření odehrává snadno a za velké podpory. Smyslem života je objevit a realizovat své nadání prostřednictvím lásky. Každý jej máme…. a lásku musíme v sobě objevit.