Před pár dny si náš pětiletý syn přivodil úraz. Chodí do garáže obdivovat dědovo nové auto a při zavírání pravých dveří si do nich přivřel paleček pravé ruky. Zůstal tak v bolestech uvězněn u auta, protože levou rukou si nebyl schopen dveře otevřít. Naštěstí jej slyšela dcerka, která mu přispěchala na pomoc a osvobodila jej. Pak utíkala za mnou a maminkou na druhý konec domu, kde jsme zrovna byli zabráni do hovoru. Řekla nám co se stalo a odběhla za bratříčkem.

S manželkou jsme oba procházeli podobným procesem. V danou chvíli jsme si dali pár sekund na to, abychom si uvědomili sebe a své emoce, které bylo potřeba neutralizovat. Dali jsme si čas a spíše běžnou chůzí než-li spěchem jsme šli za synem. Tím jsme pro sebe získávali další důležité vteřiny. Žena pak syna objala a držela v náruči. Já mu prst ledoval a ošetřoval. Chlapečkem procházely vlny bolesti (bolest podobně jako smutek či žal přichází ve vlnách) a my jej podporovali v tom, aby bolesti statečně čelil a nechal ji sebou procházet. Vlny se postupně zeslabovaly a asi po sedmi minutách se naprosto zklidnil a usnul. Uložili jsme jej do postýlky, prst nechali tak jak byl a chlapec prospal 12 hodin. V noci jsem mu byl  prst ještě znovu ošetřovat. Měl jej hodně nateklý, ale žádná bolest jej nebudila, ani když se přetáčel ze strany na stranu nebo rukou ve spaní manipuloval.

Ráno pak vstal zcela bez bolesti a otok byl také pryč. Měl jen trošku omezenou hybnost, která však nebyla podmíněna bolestí.  U snídaně pak ještě vyprávěl, jaké to bylo zůstat tam sám uvězněn u auta, ale bylo vidět, že už u toho neprožívá emoce a téma mu nepůsobí větší problémy. Ještě ten den nasedl s dědou do onoho vozu a celé odpoledne strávil na koupališti. Dva dny po události na ni již vůbec nevzpomíná a prst je zcela v pořádku.

Rád bych se tedy vrátil k onomu důležitému bodu a to je první reakce rodičů či opatrovatelů na zranění dítěte. V danou chvíli je velmi důležité si vzít několik vteřin času pro sebe a zpracovat své emoce. Určitě není dobré v děsu za dítětem přiběhnout a „přidat“ mu své emoce, protože ono jich v danou chvíli prožívá až dost.  Nedávno jsem stoupal na kole po Knížecí cestě do Pusteven, když shora jela rodinka na koloběžkách. Jedno dítě mělo nehodu, spadlo a začalo plakat. Tatínek se za ním hned rozběhl a křičel na něj: „co to děláš?“,, a začal jím cloumat. Dítě bylo zjevně v šoku a bolestech, protože z obou kolenou tekla krev. Když jsem je míjel na kole, řekl jsem klidným hlasem tatínkovi, že dítě potřebuje uklidnit a nikoliv mu ještě přidávat stres, on si uvědomil svou unáhlenou reakci a nastala změna energií.

Když si dáme čas a do situace přijdeme v klidu a pokud možno neutrální, vytváříme bezpečný prostor, kde se mohou emoce dítěte rozplynout, kde je může vyplakat, kde může bolest naplno prožít, čímž se urychluje léčení a to pak probíhá bez následků a téměř okamžitě. Právě ona zablokovaná zahlcující energie strachu, stresu a úleku komplikuje hojení, stejně jako uhýbání a vytěsňování bolesti.  Když míříme bolesti naproti, přímo do jejího jádra, zjišťujeme že slábne a přichází úleva. Odpor vůči bolesti ji naopak posiluje a prodlužuje.

Těch prvních pár vteřin, které rodiče věnují sobě a svým emocím, rozhodně nic nepokazí, ale naopak jsou pak pro celý proces velmi prospěšné, protože do něj vnášejí světlo vědomé léčivé přítomnosti.