Po několika měsících mě znovu vyhledala paní M. Je to čiperná, inteligentní, moudrá seniorka, která mě čas od času navštíví. Nyní přišla s tím, že ji začala trápit bolesti bederní páteře a že je to pravděpodobně důsledek starého zranění. Naše schůzky vypadají tak, že si popovídáme, ona si většinou popláče a pak ošetřujeme.. Paní M. nemá žádné sklony k depresím a podobným úzkostným náladám, pouze v přítomnosti naslouchajícího člověka takto uvolňuje svůj vnitřní přetlak, je to tak v pořádku a uzdravující. U jejího ošetření se pak ze systému uvolňovaly „černé chuchvalce“ a naopak přicházelo do těla „světlo“. Pro tentokrát však bylo práce více a tak jsem ji objednal znovu ještě na týden na dokončení práce. V mezičase byla objednána se svou bolestí k lékařce, ale společně jsme si ujasnili, že bolest byla pravděpodobně způsobována tím co během ošetření odešlo a že je potřeba u lékařky pouze vyslechnout nabídku, která bude patrně o lécích či chirurgickém zákroku.
Když paní M. po týdnu dorazila na dokončující ošetření, opět si v mé přítomnosti poplakala a pak sdělila, že to samé se ji stalo i u lékařky. Kromě nabídky na chirurgický zákrok a lékům proti bolesti, kdyby se bolest vrátila (ta ji z větší části opustila po našem prvním sezení), ji byly předepsány antidepresiva!!! A to je vlastně důvod, proč píši tento krátký článek.
Znovu opakuji, že paní nemá žádné psychické potíže, nemá sklony k depresím, úzkostem ani jiné poruchy. Pouze si popláče v přítomnosti člověka, který ji je schopen věnovat čas a naslouchat, protože doma to tak mnoho desítek let nemá. Je snad pláč, co by projevená očistná emoce, důvod k tomu aby se lidem předepisovaly antidepresiva? Chceme snad z lidi udělat ploché bez emoční bytosti? Vždyť víme, že co se dnes potlačí a potlačuje, tak se může za 15 let zhmotnit třeba v nádor a ten již rozhodně potlačit nejde. Nárůst počtu lidí s alzheimerovou či parkinsonovou chorobou je dnes enormní, taky přibývá lidí se stařeckou demencí. A o co jde ve skutečnosti? O potlačení osobnosti na úrovni nervového systému, kdy posléze jedinec zdětinští. Dále již není schopen hrát žádné role, nic zakrývat neumí a svůj život opět prožívá v plínkách a pod kontrolou „dospělých“, bez kterých se ani nenají. Pouze lidé s parkinsonovou chorobou si masku ponechávají, ovšem jinou, než by chtěli. Postupně ztrácejí schopnost mimiky a rozvíjí se u nich amímie. Jejich výraz s lesklým nehybným obličejem pak připomíná posmrtnou masku. Z těla se stává strnulá socha, která se v pokročilejším stádiu nemoci pohybuje pouze cupitavými dětinskými krůčky a postava má tendenci přepadávat. Trup jako by chtěl kupředu rychleji, než-li nohy. Postupně pak jedinec ztrácí schopnost pohybu a doslova zkamení za života, podobně jako se to stalo činskému vůdci Mao Ce-tungovi, který těmito symptomy vyobrazil konflikt mezi vnitřními nároky a vnějšími „úspěchy“.
Autenticita našeho prožívání by tedy měla být naším hlavním životním záměrem. Nikoliv potlačování. Dost možná upřímný pláč probouzí právě v paní doktorce její vlastní potlačené emoce a tento „přenos“ je pro ni velmi nepříjemný. Reaguje pak na něj tak, že je potřeba s tím něco dělat, nejlépe aby se to neopakovalo…
Cesta k uzdravování je tedy přesně opačná. Naučit se rozpoznávat své pocity i emoce, a uvolňovat energii, která je skrytá za nimi. Celý život jsme své pocity potlačovali, respektive co by děti jsme je ještě projevovali, ale posléze nám bylo vysvětleno a zažili jsme si, že je to obtěžující a měli bychom si své pocity a emoce nechat pro sebe. Přijali jsme nároky společnosti a stali se z nás výkonní roboti, kteří své základní potřeby značně osekali, abychom zapadli a fungovali. Chceme-li stáří prožít důstojně, je potřeba již nyní uvolňovat to, co bylo léta zadržováno, naslouchat svému tělu a duši. Během let, kterým se věnuji této práci jsem vypozoroval jedno. Lidé, kteří jsou k sobě vnitřně poctiví a jsou smířeni se životem, odcházejí z tohoto světa elegantně a bez bolesti. Lidé, kteří po většinu svého života používali taktiku vytěsňování a potlačování, odcházejí v bolestech a utrpení, a je to velmi náročné pro ně i pro okolí. Velcí duchovní učitelé hovoří o tom, že život je přípravou na odchod a že jak žijeme, tak odcházíme. Je potřeba se nad touto pravdou skutečně dlouze zamyslet.
