Asi každý člověk se během svého života potká s epizodami poruch spánku. Spánek patří mezi základní lidské potřeby a jeho odnětí vnímáme velmi nelibě, doslova jako ohrožující. Člověk, který má problémy s usínáním nebo má jiné poruchy spánku, noc nemá rád nebo se jí dokonce bojí. Mnohdy dělá vše pro to, aby oddálil dobu, kdy ulehá do postele a během dne se všelijak rozptyluje, aby nemyslel na noc.
Spánek je pro člověka tedy velmi důležitý. Jeho násilné odnětí bylo používáno jako jedna z forem mučení při výsleších, než se zjistilo, že získat pravdivé informace od spánkově deprimovaného člověka je obdobné, jako ladit rádio poté, co jsme jej předtím rozbili kladivem. Takto definoval výsledek svého výzkumu psychiatr Charles Morgan.
Ve spánku trávíme třetinu života a přitom o něm téměř nic nevíme. Součástí spánku je něco, co nazýváme „sny“. Během nich prožíváme svou noční realitu, aniž bychom si uvědomovali, že se jedná o „sen“. V danou chvíli je pro nás tato noční realita naprosto reálná. A můžeme se tedy ptát, kde máme důkaz, že naše denní realita je reálnější než-li ta noční, o které říkáme, že je „sen“. Nemůže být „snem“ i naše denní realita? Není tedy vše pouze jen iluze? Vždyť naše prožitky se odehrávají v našem vědomí, nikoliv v těle. Smyslové vjemy jsou shromažďovány v naší mysli, která je nehmotná a ta dále tyto smyslové vjemy promítá na promítací plátno… a to je naše vědomí. Ve dne jde o denní realitu, promítá se „denní film“ a v noci o tu noční, promítá se „noční film“. Vědomí- plátno, zůstává stále stejné, promítaným filmem nedotčené. Vše se tedy odehrává v našem vědomí. A na tomto principu je založena i anestezie. Vědomí se odstraní a nic není pociťováno, promítáno, i když tělo dýchá, v žilách koluje krev a srdce bije. .
Noční realitu však z nějakého důvodu potřebujeme prožívat a potřebujeme mít „sny“. Tuto potřebu mají i zvířata a když byla experimentálně fáze spánku, kdy se zdají sny (zbylá část spánkového cyklu byla ponechána), pokusným zvířatům odňata, zvíře zemřelo. Při stejných pokusech s lidmi, byly tyto experimenty raději přerušeny, protože směřovaly ke stejnému konci. Noční realita a „snění“ má tedy pro nás velmi velký význam. Když uleháme ke spánku, musíme se naprosto odevzdat. Musíme se vzdát kontroly a „zemřít“. I proto se spánku říká malá smrt. Každý den si ve skutečnosti nacvičujeme umírání. Člověk, který není schopen se odevzdat, nemůže usnout. Je tak moc „v hlavě“, tak moc se snaží mít věci pod kontrolou, že není schopen se pustit a odevzdat. I z toho důvodů znají téměř všichni známé uspávací triky, jako je například počítání oveček. Každá monotónnost unavuje levou racionální hemisféru a ta se pak jednodušeji vzdává své dominance.
Spánek je přirozený jev, který nás nemusí nikdo učit. Ve fázi uvolnění přichází sám. A zde se právě nachází kámen úrazu – v uvolnění. Jako jeden z důvodů nespavosti jsme si pojmenovali přílišnou racionalitu, která má vliv na dění v těle. Tělo samo o sobě nedokáže nic, reaguje však na obsahy mysli. Je-li v mysli „akce“, tělo vyrábí kortizol a adrenalin, to jsou hormony, které spánek blokují a udržují nás v aktivitě. Když je člověk příliš aktivní, v těle se naruší přirozené biochemické procesy a potlačí parasympatikus, který má na starost uvolnění. Tělo takového člověka je napnuté jako struna a velmi „kyselé“. Fascie ztrácí svou pružnost, tep je zrychlený, dýchání povrchnější. Za tento stav nemusí být zodpovědná jen přebujelá mysl, které člověk uvěřil a kterou se člověk nechá popohánět, ale také trauma. Definice traumatu podle Petera Levina je jednoduchá : příliš mnoho, příliš rychle, příliš brzy. Pro každého jedince je ono „příliš“ někde jinde. Pod pojmem trauma si nemusíme představovat pouze nehody, násilí, války, komplikované porody apod., ale může to tedy být i přílišná pracovní či fyzická zátěž. I lidé s hyperfunkcí štítné žlázy – hypertyreóza – mají obvykle potíže se spánkem ( 5x častěji postihuje ženy, tedy tu citlivější a emočnější polovinu populace). I toto onemocnění má samozřejmě svou příčinu v psychice. Celostní lékaři poukazují na minulost, kdy se člověk předčasně setkal se smrtí nebo když dlouhodobě prožíval náročná období s odpovídající duševní zátěží, což je opět ono „příliš mnoho“ patřící k definici traumatu. Může to být například i studium medicíny. Znám ženy lékařky, které se mi přiznaly, že tohle studium bylo pro ně doslova traumatizující a odnesly si z něj své následky projevující se i jako hypertyreóza, potažmo potíže se spánkem.
Ze své praxe si vybavuji další klienty, u kterých se nespavost projevila po fyzickém napadení, po autonehodě, po přílišné pracovní zátěží nebo když se sportující žena snažila vyrovnat ve výkonech svému muži. Příčiny jsou skutečně různé, ovšem uzdravování vede vždy přes tělo, V těle se nashromáždil čas, projevující se buď jako neukončená minulost (trauma) nebo je naopak člověk hodně popředu v budoucnosti, zcela míjíci přítomnost. Tento nashromážděný čas je potřeba uvolnit. Napětí a nepříjemné pocity v těle totiž ovlivňují to jak myslíme, na jakou frekvenci se ladíme, jakou optikou vnímáme svět. Léčení nespavosti je zpravidla během na delší trať, kdy tělo učíme postupnému uvolnění, a člověka důvěře v přítomný okamžik a odevzdání. Zažil jsem však i vyléčení nespavosti velmi rychlé, kdy naše setkání netrvalo ani hodinu. Podrobněji proces popisuji v článku Setkání s duší ( https://www.studiosolaris.
Kromě uvolňování těla a konzultací na téma „odevzdávání“, seznamuji zájemce s důležitostí tzv. předělů. Je to termín, který jsem si takto pojmenoval v době, kdy i já procházel epizodami poruch spánku. Tehdy jsem si uvědomil, jak jsou předěly důležité. Začal jsem je intuitivně praktikovat, a to vedlo k velmi rychlé nápravě.
Jde o to, že většinou jedinec prosviští den na jeden zátah, přebíhá z osobního do pracovního života a zpět. Následně večer ulehá opět s nashromážděným časem. Technika předělů, jak ji podrobněji vysvětluji při osobních konzultacích, vytváří chvíle, kdy necháme doběhnout čas, rozpustíme jej a do další komunikace, dalších úkolů či další části dne přicházíme čerství a očištěni.
Předěly a jejich aplikaci do života vnímám jako velmi důležité pro obnovení zdravého spánkového cyklu. Jsou také nezbytnou součástí psychohygieny zejména pro jedince pracující v pomáhajících profesích. Nesmíme opomenout také nápravu vnitřního biochemického prostředí v těle, kdy dnes již máme mnoho vynikajících prostředků, které výborně fungují a proces dokáží urychlit.
Poruchy spánku je tedy velmi důležité vnímat komplexně a v souvislostech. Vypovídají o tom, že člověk dlouhodobě upřednostňoval a žil převážně jeden pól polarity, zatímco ten druhý přicházel zkrátka. Zdraví je o rovnováze a proto je potřeba se aktivněji věnovat tomu co vytěsňujeme a na co si nenacházíme čas. V konečném důsledku si tento náš „stín“ udělá prostor sám pro sebe v noci, v době kdy se nám to nejméně hodí. Je to doba, kdy již nemůžeme někam utíkat, či se rozptylovat a kdy musíme zůstat sami se sebou.
Zdroje:
David R. Hawkins – Léčení a uzdravení
Dr. Rudiger Dahlke – Nemoc jako řeč duše