Na tento svět jsem přišel 14.4. 1978 ve 13.55h. Často jsem přemýšlel nad tím, jaké datum a čas u svého „narození“ bych měl, kdyby se věci nechaly probíhat dle přirozenému procesu a nezasahovalo se do něj. V mém případě si někdo řekl, že už je čas a že si „ho porodím, než mi skončí směna…“ Tohle se opravdu událo a následovaly hodiny a hodiny martýria, kdy ve finále skákaly mámě po břiše tři sestry, a snažily se mě vypudit ven bez kontrakcí dělohy…. (Naléhání na břicho, neboli Kristellerova exprese je zakázaná od roku 1952, neboť hrozí prasknutí dělohy a smrt dítěte i ženy. Dítě si pak z prožitku odnáší mimo jiné i hluboký zápis ve své psychice, tedy trauma, kdy jakýkoliv tlak na sebe velmi špatně snáší. Z mých nynějších rozhovorů s rodičkami má ovšem zkušenost s Kristellerovou expresí cca. polovina z nich a často slýchávám: „to mám od té doby, co mi skočili při porodu na břicho…“) . Mé vypuzení se nakonec podařilo, ovšem s poměrně zásadními následky. Máma vypadala po porodu jako Rocky Balboa po prohraném zápase. Táta se ji vyloženě polekal, když na něj pohlédla očima se zkrvaveným bělmem a na těle měla spousty modřin a mezi nohama spoustu stehů. U mě od šesti let vypozorovali oční vadu, nafasoval jsem brýle s téměř pěti dioptriemi a do svých 18 let jsem oči léčil u docenta Kuběny ve Zlíně (díky Bohu za něj! – budiž mu země lehká..). V 18. letech jsem i bez operace brýle s uzdraveným zrakem odložil, ale jako příčinu hned při mém prvním vyšetření docent Kuběna shledal těžký porod. Tehdy byl vyvinut veliký tlak na čelní kost a obličejovou část, když jsem byl vytlačován velikým tlakem přes neotevřené porodní cesty. Další následky ve formě traumat jsem si zpracovával až od svých 35 let, kdy jsem se díky studiu kraniosakrální terapie, návštěvy seminářů o traumatech, vlastním terapiím a četby materiálů Petera Levina k těmto tématům přiblížil, ony se začaly otevírat a pomalu zpracovávat. Nebyla to lehká doba, ale dnes jsem vděčný za tu zkušenost léčení traumatu a díky ní a svým prožitkům, hluboce soucítím se všemi, kteří si stejnou zkušeností museli projít a nebo procházejí. Ve většině případů je to však naprosto zbytečné a ne jinak je to i v případě těhotné ženy, která mě nyní navštěvuje.
Když otěhotněla poprvé, neobhájila si termín početí, který znala, a byl ji „vnucen“ dřívější termín. Následovalo pak automaticky „přenášení“, netrpělivost lékařů, tlak na rodičku ve formě strašení, vyvolání porodu, komplikace a operace (císařský řez). To samé se odehrává i podruhé. Zná přesný termín početí, ovšem lékařka jej odmítla s tím, že ultrazvuk nelže a vypočítala termín porodu o 14 dní dříve. Tento termín samozřejmě bere v potaz i porodnice a nyní po dosažení tohoto uspěchaného termínu, začíná tzv. přenášení. Lékaři vás však nenechají „přenášet“ 14 dní, čímž byste se přiblížili skutečnému termínu porodu a porod bývá zpravidla indukován. Žena pak samozřejmě svolí, když se hovoří o tom, že plodová voda bude zkažená, dítě je ohrožené na životě, nebo je příliš velké a nepůjde porodit, protože žena má příliš úzkou pánev apod.. A jak víme z našich zkušeností a příběhu dalších a další žen, říká si to o komplikace, kdy se porod zvrtne ve skutečné drama a boj o životy. Tato prožitá, ale „vytvořená“ dramata, pak vrhají od všech zúčastněných úplně jiné světlo na ženy, které se rozhodly rodit jinak, jinde a jindy. „Jak si to mohou dovolit, když já jsem díky Bohu rodila v nemocnici a i tak jsme to oba málem nepřežili“,,, slyšíme často od žen, které se nechaly vmanipulovat do indukcí, které pak spustily kaskádu komplikací, a ještě pak pociťují velkou vděčnost vůči lékařskému personálu. Ten je však bohužel školen zejména na patologické stavy a komplikace. A to je to hlavní, co většina mediků vidí, když spatří ženu ve vysokém stupni těhotenství…tedy potencionální ohrožení a komplikaci. (Dlužno říci, že věhlasný traumaterapeut Peter Levin píše o tom, že lidé pracující v porodnicích by si měli nejdříve zpracovat své vlastní porodní trauma, než budou asistovat u porodu jiných).
Dnes již taky víme, že naše mysl tím jak myslí, situaci automaticky přitahuje do života a vytváří. Klíčem je tedy pro mnohé rodičky, nenechat se tímto pohledem „naočkovat“, což však může býti dost těžké. Nyní to zažívám se stávající klientkou. Na našich setkáních a při ošetřeních se ji snažím znovu zharmonizovat, propojit hlavu a srdce. Napojit se na dítě. V tu chvíli ví, že je vše v pořádku. Poté následuje kontrola u lékaře a je znovu rozhozená. Bez víry a vědění. Hlava plná strachu odpojená od zbytku těla. Bohužel do procesu zasahuje velmi mnoho mužský princip a ten převzalo i mnoho žen pracujících v medicíně. Racionální mysl vstupující do přirozených přírodních procesů pak vytváří problémy, a jak víme, ty nejdou vyřešit stejným způsobem jakým vznikly. Rozjímal jsem nad tím, jaké je zdravé využití mužského principu při porodech a přišlo mi, že to jediné čím může prospět, je vytváření hranic a bezpečného prostoru pro rodičku. Tedy jasně vytýčit bezpečný prostor a eliminovat narušitele, stejně jako to v přírodě dělají samci, když odhánějí „škodnou“.
Ostatně roli mužského principu jsem si náležitě užil, když žena procházela těhotenstvím. Společně jsme vybrali gynekologa, pediatra i porodní asistentku. Jasně jsme si vykomunikovali a stanovili hranice. Z mých zkušeností, i výpovědí mnoha žen z mé praxe mohu potvrdit, že když ženu doprovází muž na prohlídky a setkání, zároveň jsou oba partneři „pevní“ a zajedno, lékař tyto hranice vycítí a i když ten samý lékař vůči jiným klientkám má tendenci něco rázně doporučovat nebo přikazovat, chová se v tomto případě jinak. Samotné ženy jsou v konfrontaci s lékařem velmi zranitelné. Mnozí tak využívají své autority k nehezkým manipulacím, až strašení. Když není přítomen mužský princip ochránce, je založeno v našem nemocném systému na potíže.
U samotného porodu pak mužský princip ochrany přebírá dula či spřízněná porodní asistentka. Žena rodička si sama rozhodně prostor neuhlídá, musí se zanořit do sebe a nechat sebou prostoupit přírodní síly, díky čemuž a vyplavovaným hormonům, prochází změněnými stavy vědomí. Potřebuje mít tento svůj bezpečný prostor a zároveň i prostor svobodného pohybu, aby mohla „tančit“ společně s dítětem. Poloha, která si svobodně rodící žena nikdy nezvolí, je poloha na zádech s nohama nahoře. Ta se bohužel stala v porodnicích „standardem“. Porod se mnohdy zastaví, žena tlačí proti gravitaci, nemůže rotovat pánev (tančit) a pomáhat tím dítěti, leží si na kostrči, která se má o 3,5 cm otevřít a uvolní průchod dítěti… Žena je doslova a do písmene položena na lopatky, přijímá polohu, která je výhodná pouze pro lékaře. Žena i dítě trpí. Vítězí mužský princip. Personál pak v zoufalé snaze volí další prostředky, aby porod co nejvíce urychlil, a na řadu přichází Kristellerova exprese, nastřihování, případně císařský řez, když se oznámí, že dítě ztrácí uvězněno v úzkém tunelu srdeční ozvy apod. První ženou, která porodila v poloze v leže na zádech, byla žena Ludvika XIV., zvaného též Sluneční král. Všechny ženy do té doby rodily v kleče, ve stoje nebo v podřepu. Nejsou známy žádné zobrazení porodu v leže na zádech před rokem 1690. Veliký vliv na změnu polohy má patrně i Francois Mauriceau, který v téže době vydal knihu Nemoci žen s dítětem a v šestinedělí. Ten se na těhotenství díval jako na nemoc a nazýval jej „nádorem břicha“. Známá je tato pasáž z této knihy:
„…. všechny ženy nejsou zvyklé rodit ve stejné pozici, některé budou rodit na kolenou, tak jako většina na vesnicích, ostatní budou stát vzpřímeně opírajíc se lokty na polštářích o stůl, jiné o stranu postele… ale ta nejlepší a nejjistější poloha pro porod je na posteli, protože se vyhnou nepříjemnostem a potížím při následném přenesení do ní. Postel musí být uzpůsobena. Když je žena připravena porodit, měla by ležet na zádech, tělo ve výhodné pozici, která je – hlava a hrudník trochu vyvýšeny, tak že neleží ani nesedí. V této poloze je dýchání nejlepší, má větší sílu a pomáhá od bolesti, než jak je tomu jinak, nebo byla zabořena v posteli… a nohy opřené o nějakou stabilní věc…“
Zdá se, že medicína se v následujících letech a staletích tímto dílem náležitě inspirovala a žena na lopatkách je toho důkazem a symbolem. Absolutní nadvláda mužského principu v čistě ženské oblasti se naprosto prosadila a nyní se musí vynaložit mnoho energie k nápravě. Rodící ženy, chtějí-li si uhájit svůj bezpečný prostor, to nemají vůbec jednoduché a je potřeba řádně vybírat z dané omezené nabídky, komunikovat, někdy přesvědčovat. Některé se rozhodnou raději rodit doma, což bohužel v naší zemi není legální a už vůbec ne podporováno, a tím se daný proces stává mnohem nebezpečnější, protože za zády máte strach z toho, co se stane, co si vyslechnu, když budu přece jen muset vyhledat lékařskou pomoc.
Závěrem bych rád napsal, že v dnešní době máme již poměrně dost informací. Nejsme v 70. a 80. letech, kdy má 20-letá máma neměla informace žádné a možnosti byly za doby hlubokého komunismu velmi omezené. Nevědomý, laxní přístup, naivita nebo selhání mužského principu vede mnohdy k traumatickému prožitku, kdy žena posléze pociťuje vinu ze selhání, než dojde zpravidla k vytěsnění. Přistoupíme-li dnes k těhotenství a porodu vědomě, může být porod tím, čím má být. Tedy iniciačním rituálem, kdy se z ženy stává matka, která z tohoto procesu vychází moudřejší a silnější, nikoliv zlomená a provinilá. Znovu vzpomenu správnou míru vhodně použitého mužského principu, který společně s tím ženským může vytvořit harmonické prostředí pro bezpečný přechod, kterému říkáme narození.
