O Vánocích roku 2004 trávila kamarádka (profesí lékařka) s partnerem dovolenou na jednom z indonéských ostrovů. Někteří lidé nazývají tohle místo „rájem na zemi“. Jednoho dne se ji však udělalo hodně špatně, rozbolela ji velmi silně hlava a cítila, že musí místo opustit. Zamířila na opačný konec ostrova. O pár hodin později místo, které opustila, spláchla tsunami a oba si tím zachránili život. Tsunami z roku 2004 je dnes považována za jednu z nejsmrtonosnějších přírodních katastrof. Ve čtrnácti státech zahynulo 230 000 lidí, přičemž nejvzdálenější oběť se nacházela 8000 km od epicentra zemětřesení, které následně tsunami vyvolalo.
Zachránila se jen malá část lidí pobývající na pobřeží, mezi nimi například pastevci, kteří utíkali za svými stády, která se vydala na úprk do vnitrozemí a oni je následovali. Zejména volně žijící zvířata jsou silně propojena se svými instinkty a ten je většinou nezklame. I když i v případech extrémního stresu mohou často i ta ztratit pud sebezáchovy a jsou popisovány případy, kdy se po výbuchu sopky na Galapágách lachtani vrhají do přitékající lávy, i když mají možnost odplavat jiným směrem (Levine, 2010). Zde se však nebudeme zabývat těmito extrémními případy, ale naopak našim vrozeným instinktem a intuicí, tedy kompasem, jimž bychom se měli v životě řídit. Nejstarší část nervové soustavy zvířete savce i člověka (lidské zvíře), funguje na totožné bázi. Tzv. plazí mozek (mozkový kmen a mozeček) pracují na poměrně jednoduché bázi. Doslova se přepíná mezi dvěma módy. Tím prvním je příjemný pocit a uvolnění (blaho), tím druhým odpor (stažení a aktivace). Jsme-li propojeni se svým tělem a schopni jej cítit, můžeme tyto pocity vnímat při každodenním rozhodování a to nejlépe v břiše.
Zachovává-li si člověk své vědomé spojení s tělem, může mu být tělo zdrojem naprosto přesných informací. Otázkou je, zda-li jim důvěřujeme či nikoliv. Má přeživší kamarádka se zabývá i spiritualitou, kultivuje cítění jemnějších energií. Tuto citlivost si zachovala přestože vystudovala na intelekt velmi náročný obor (medicínu). Kdyby na dovolené raději zvolila růžovou tabletku analgetika na zmírnění bolesti hlavy, patrně by již nemohla podat svědectví o svém zážitku. Ostatně tak by nás možná vedla mysl masírovaná reklamami ze všech stran. Má-li však člověk ke svému tělu úctu a nebere bolest pouze jako obtěžující faktor, který mu brání v konání toho co chce (mysl-ego), nýbrž jako informaci a dar, lze si ušetřit hodně bolesti a utrpění. A na tomto příkladu můžeme vidět, že nám taková informace doslova může zachránit život. Otázkou zůstává, kolik procent obětí mělo podobné příznaky či například zda noc před touto tragédií měli vizi ve snu či jiná tušení, která nebyla vyslyšena.
V roce 1966 došlo ve velšském městě Aberfan k velkému neštěstí, kdy po deštivém období došlo k sesuvu, nad městem nahromaděného důlního odpadu, a kromě jiných budov byla zavalena i škola Pandglas. Zahynulo 144 lidí, z toho 116 dětí a pět učitelů. Tématu se věnoval psychiatr J. C. Barker, který zkoumal, zda-li před touto katastrofou byli lidé varováni formou předtuch, tzv. prekognice. Nakonec se mu v tomto městečku potvrdlo 76 případů předtuchy. A byly to případy, kdy daný člověk o své prekognici někomu řekl. (Shaldrake,1982)
Aberfan
Tématem prekognice se téměř celý svůj život zabývá biolog Rupert Shaldrake, který je autorem známé teorie morfických polí. Tento dříve vysmívaný, dnes již uznávanější vědec přišel s tím, že každý živý tvor na planetě Zemi je řízen či napojen na tzv. morfogenetické pole, kam se zároveň ukládají veškeré nové informace a prožitky k danému druhu a z nich pak čerpají žijící jedinci a následující generace. (David Hawkins toto pole ve svých knihách nazývá atraktorovým polem. Také zmapoval tato pole a utvořil mapu vědomí, která je rozdělena do různých úrovní, na která se může lidské vědomí napojit viz. předchozí články). Sledujeme-li hejno ptáků či ryb, které v setině vteřiny změní jako celek směr, sledujeme řízení tohoto organismu morfickým polem. Jako další příklad lze použít známou situaci, kdy kuny začaly nahlodávat elektroinstalaci v automobilech. Neučila se to jedna kuna od druhé, protože to by trvalo velmi dlouho než by takto informace obešla planetu, nýbrž tuto možnost a informaci si jednoduše „stáhly“ ze svého morfogenetického pole. Nejprve se to učily jedna od druhé. Po dosažení určitého kritického množství, které je nutné k tomu, aby informace byla natrvalo uložena do morfogenetického pole, k ní pak měli přístup jedinci téhož druhu po celém světě. (Shaldrake, 1982).
Stejným způsobem funguje evoluce i u lidstva. Dochází k jakýmsi kvantovým skokům ve vývoji celku, poté co je dosaženo onoho kritického množství jedinců (bodu zlomu), kteří absorbují určitou schopnost, znalosti či dovednost. Po tomto „otisku“ v morfogenetickém poli mohou tuto informaci čerpat i ostatní. Ono kritické množství je nazýváno fenoménem sté opice. V letech 1952-58 probíhal tento revoluční experiment na japonském ostrově Košima. Tamní opice milují batáty, ovšem nikoliv písek. Batáty byly uloženy do písku. 18 měsíční samice Imo začala batáty omývat, později se přidal její partner a jeho matka. Brzy se všechny mladé opice naučily batáty omývat. Z dospělých se to naučili jen ti, kteří se to naučili od svých dětí. Když pak dosáhl počet opic zhruba počtu 100, došlo ke zlomu, a téměř všechny opice si začaly batáty omývat. Následně se zjistilo, že i na jiných japonských ostrovech si znenadání začaly omývat batáty, aniž by měly vzor. (wikipedie)
Informace tedy doslova „visí“ ve vzduchu a je jen na nás lidech, zda-li jsme schopni se na pole napojit a informaci si „stáhnout“. Většina lidí během svého života zažije vyplnění tušení. Například když na někoho pomyslíme a dotyčný nám za chvíli zavolá. Mnohdy je to nazváno náhodou a ono to tak skutečně vypadá, jelikož nevědomý člověk tento svůj kanál nemá trvale kultivován a když se sejdou příznivé okolnosti, jednoduše se „náhoda“ stane. Jedinec však pro to nemá vysvětlení. Ono tušení bývá doprovázeno zvláštními fyzickými pocity. V únoru roku 2013 jsme s ženou žili ještě v bytě poblíž centra Frenštátu. Oba jsme na energie velmi citliví lidé, duchovní aspekt života bereme jako samozřejmost. Náš vztah byl čerstvý, znali jsme se teprve měsíc. Přesto jsme byli 16.února oba značně podráždění (bez zjevné příčiny) a i naše domácí kočky se chovaly velmi nezvykle. Usínalo se nám velmi špatně a byla to „těžká“ a dlouhá noc. Po půlnoci nás probudila mohutná tlaková vlna, která otřásla a zaduněla celým domem.. pak následovalo ticho snad ještě větší a tíživější než předtím…Úlevu jakoby přineslo až svítání. 100 metrů vzdušnou čarou od našeho bytu explodoval panelový dům, který vyhodil psychicky narušený jedinec do vzduchu. Zahynulo 6 lidí včetně malých dětí, 11 dalších bylo zraněno. Na základě tohoto našeho prožitku jsem dnes naprosto přesvědčen, že byla onen večer cítit kulminace negativní energie zlého záměru.
Ostatně od roku 1998 probíhá na univerzitě v Princetonu Globální projekt vědomí (Global Consciousness Project – GCP). Po celém světě jsou rozmístěna speciální měřící zařízení, která dokáží zachytit výkyvy vědomí lidstva. Těchto přístrojů je asi 70. Když se ve světě stane nějaká událost, která veřejností doslova otřese nebo ji naopak povznese, přístroje to jsou schopny zachytit. Vznikají tak velmi zajímavé grafy, které lze dohledat na internetu. (smrt Lady Diany, zahájení války v Iráku, návštěva Papeže Jana Pavla II. v Jeruzalémě, teroristické útoky na Charlie Hedbo, smrt Nelsona Mandely, mediální zprávy o šíření Covidu-19 v březnu 2020 ). Asi nejznámější je graf z 11. září 2001. Ten byl použit v mnoha „konspiračních“ teoriích., Jsem dnes ovšem velmi opatrný v tom něco označit za konspirační teorii když víme, že co bylo před rokem označeno za konspiraci, je dnes realitou. Graf z 11. září zachycuje velmi veliký výkyv z normálu, ovšem co je nejzajímavější, ostře nastupuje téměř 4 hodiny před nárazem prvního letadla do věže Světového obchodního centra (8.45h). Reagovalo tedy kolektivní vědomí již na samotný záměr strůjců útoku?
Tuto otázku si položil i Rupert Shaldrake a šel dál. Chtěl se zabývat zrušenými letenkami na lety téhož dne. Byl jejich počet vyšší než jiné dny? Bohužel nedostal svolení tajných služeb, veškeré informace leteckých společností jsou nepřístupné. Podal si tedy alespoň inzeráty do novin na Manhattanu, aby jej kontaktovali lidé, kteří měli tušení této katastrofy a někomu o nich řekli. Přihlásilo se několik desítek lidí. V jedné ze svých knih Shaldrake zmiňuje práci W. A. Coxe, který provedl analýzu železničních neštěstí ve spojeným státech v letech 1950-1954 a kde se potvrdilo, že počet pasažérů v postižených spojích byla oproti průměru nižší.
Jedním z nejzajímavějších případů prekognice (vědění předem) byl příběh Williama Thomase Steada (1849 – 1912). Byl to anglický novinář, průkopník investigativní žurnalistiky. Poukazoval na to, jak může být tisk používán k ovlivňování veřejného mínění a vládní politiky. Celkově byl altruisticky založen, zabýval se spiritualitou a byl obdařen schopnosti automatického psaní. V mnoha svých spisech psal o potápějících se lodích a o tom jak se sám topí. 22. března 1886 publikoval Stead fiktivní článek „Jak se potápěl poštovní parník uprostřed Atlantiku z pera přeživšího“. V něm popisoval zkázu parníku po srážce s jinou lodí, s velkým počtem obětí a nedostatkem záchranných člunů. V roce 1892 publikoval Stead obdobný článek „Ze Starého do Nového světa“. Parník Majestik zachraňuje přeživší z lodi, která se potopila po nárazu na ledovou kru. V roce 1912 byl Stead pozván amerických prezidentem Taftem, aby se zúčastnil mírové konference v Carnegie Hall v New Yorku. Stead nabídku přijal a 10. dubna 1912 se nalodil na Titanic. Poté co se 14. dubna srazil s ledovcem, nepokoušel se Stead dostat do žádného záchranného člunu, naopak pomáhal ženám a dětem v záchraně. Po odplutí posledního záchranného člunu se odebral do kuřáckého salónku první třídy na palubě A. Tam byl naposledy spatřen, jak sedí v koženém křesle a čte si knihu.
William Thomas Stead
Jsou známy i další případy prekognice, které se nějakým způsobem váží k Titanicu. V jedné ze svých knih Rupert Shaldrake zmiňuje příběh Colina Mc Donalda, který měl na Titanicu působit jako zástupce lodního inženýra a 3x se odmítl nalodit. V roce 1898 (tedy 14 let před katastrofou Titanicu) vydal Morger Robertson knihu „Marnost“. Popisuje zkázu lodi s názvem Titan, která se na stejném místě jako Titanic srazí s ledovcem. Loď Titan byla považována v knize za nepotopitelnou a měla málo záchranných člunů. Stejně jako William Thomas Stead se i Morgen Robertson hlásil ke spiritismu. Několikrát novinářům přiznal, že myšlenka Titanu nevyšla z jeho hlavy, ale že vlastně zapisuje jen hlasy, které mu ji přinesly. Pro zajímavost ještě uvádím, že napsal několik povídek a jedna z nich popisuje válku mezi USA a Japonskem. Rozhodujícím faktorem ve válce pak hrála nová revoluční zbraň připomínající atomovou pumu. Rozdíl byl pouze v tom, že tuto zbraň použilo Japonsko.
V dubnu 1935 přepravovala v severním Atlantiku loď s názvem Titanian uhlí. Člen posádky William Reeves ve 23.40h měl předtuchu a vykřikl: „nebezpečí před námi“. Loď se podařilo zpomalit a odvrátit z kurzu. Následně se vynořil ze tmy velký ledovec. Wiliam Reeves se narodil 15.dubna 1912, v den kdy se potopil Titanic. Hovořil o tom, že dostal z Titanicu varování.
Sérií těchto zajímavých příkladů uzavřu vlastním příběhem, o kterém doposud vědělo jen pár lidí. 20. července 2018 byl pátek. Vyčlenil jsem si celý den na dlouhý cyklistický tréning, který jsem měl absolvovat s kamarádem. Dopoledne však pršelo a tak jsme jej odložili s tím že, odpoledne až se vyčasí, pojedu sám. Kolem 14 hodin odpoledne se počasí umoudřilo, vysvitlo slunce, silnice osychaly a já už připraven v cyklistickém dresu připravoval nápoje do bidonu. Jak to přes den obvykle nedělám, měl jsem nutkání zapnout počítač a projet si ještě před odjezdem emaily. To jsem udělal a přitom na mě vyskočila šokující zpráva. Na dohled našeho domu, tedy téměř v sousedství, měl svou provozovnu jeden člověk, se kterým jsme se denně zdravili, své žluté auto parkoval vedle našeho domu. Tento „soused“, podle zprávy, již byl od pondělí, tedy pátý den pohřešován a bylo po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Pocítil jsem ve svém těle zvláštní směs pocitů, se kterým se dostavil dojem že vím kde je a zároveň vize. Uviděl jsem ono žluté auto parkovat předními světly čelem ke mě někde u lesa. V tomto zvláštním stavu jsem vyrazil na kole a aniž to tak běžně dělám, udělal jsem ještě takové malé zavádějící kolečko po městě. V tu chvíli jsem jaksi nevěděl kam mám jet, čekal jsem na „nápad“. Cestou městem jsem potkal kamaráda Jaroslava, se kterým jsme na sebe jen kývli na pozdrav a já pak intuitivně zamířil směrem na Ostravici. Za necelou hodinu šlapání, asi po 30 kilometrech, jsem vyšlapal na kopec a za zatáčkou jsem překvapením šlapat přestal. Naproti mě stálo u hlavní silnice na odstavném parkovišti u lesa žluté auto, předními světly ke mě. (tedy jakoby zaparkováno v protisměru). Sesedl jsem z kola, nahlédl do zaprášeného auta, které již několik dní stálo na místě, a tam jsem spatřil ne-živého pohřešovaného, který na tomto místě dobrovolně ukončil svůj život. Pohledem jsem mu věnoval necelou vteřinu. Zrak poté sklouzl na sedadlo spolujezdce, kde byla vypitá láhev alkoholu a vyloupaná plata jakýchsi tabletek. Opět se ve mě odehrávala směsice šoku a zvláštních pocitů, které jsem musel rozdýchávat. Poté následovaly telefonáty se záchrannými složkami a asi za 15 minut přijely první, které se pak už postaraly o zbytek. Mimochodem – nacházeli jsme se na velmi rušné silnici a během té čtvrthodinky čekání vedle onoho žlutého vozu zastavily další 3 auta , jejichž posádky potřebovaly přestávku. Během čekání jel okolo shodou okolností autem také kamarád Roman a ptal se, když jsem stál s kolem u cesty, zda-li něco nepotřebuji. Poslal jsem ho pryč, aby nemusel trávit čas s policií a vypovídat jako svědek. Poté, co jsem následně podal své svědectví policii jsem byl propuštěn s tím, že mě bude ještě kontaktoval kriminálka s dalšími otázkami. Zbytek tréningu jsem dokončil ve zvláštním „vákuu“ které mě obklopovalo. Byť jsem se pohyboval na jedné z nejrušnějších silnic, provoz jako by ustal. Poté co jsem dorazil domů, kde je standardně pořád někdo a pořád se něco děje (rodiče s dětmi ví), mě uvítal prázdný prostor. Rodina byla pryč. Měl jsem ještě možná 2 hodinky čas na to nechat věci doběhnout, uvědomit si je a vstřebat souvislosti. Například to, že mám pouze dva kamarády, o kterých vím, že sami také našli mrtvého člověka. Kamarád Jaroslav na Ukrajině a kamarád Roman v Tatrách. Oba jsem potkal během oné osudné hodiny. Přemýšlel jsem o tom, jak vysvětlím kriminální policii, že soused nalezl pohřešovaného mrtvého souseda 30 km od bydliště. Naštěstí mě již nikdo nekontaktoval. Taktéž jsem přemýšlel kolik vlastně zastavilo aut na tomto frekventovaném místě a hlavním tahu na Slovensko během oněch pěti dní, přičemž nikdo se do žlutého vozu nepodíval.. Kdo mě vlastně povolal, abych se stal „objevitelem“ a věci se daly do pohybu, aby se ukončilo trápení pátrající rodiny? Byla to pro mě velmi zvláštní zkušenost.
Často jsem rozjímal nad těmito svými zážitky a také ostatními zajímavými příběhy, o kterých jsem se dozvěděl a některé z nich popsal výše. Co je potřeba k tomu, aby člověk byl schopen vnímat tyto signály a informace. Co je potřeba k tomu, aby člověk zareagoval na ve vzduchu visící hrozbu ať už přírodní katastrofy či ničivého záměru jiných lidi? Odpověď jsem nalezl v knize známého trauma terapeuta Petera Levina – Němé zpovědi. Byla to dvě klíčová slova : uvolněná připravenost.
O tom jak docílit uvolněné připravenosti se pokusím odpovědět v druhém díle článku. Snad brzy…
Zdroje:
Peter Levine Ph.D. – Němé zpovědi
Rupert Shaldrake Ph.D. – Přítomnost minulosti: morfická rezonance a zvyky přírody
David R. Hawkins M.D. , Ph.D. – Vzestup po úrovních vědomí
Pokud jsou články pro Vás přínosem, můžete jejich další tvorbu podpořit zde: 156859356/0600 Díky!