V tomto týdnu jsem měl telefonát. Volala paní z církve Svědků Jehovových a pozvala mě na setkání, na kterém se má připomínat význam smrti Ježíše Krista. Paní jsem vyslechl a poděkoval. Následně se mi vybavil příběh mladé slečny, která mě navštěvovala asi před 10 lety. Ona měla v té době možná 17 let, s celou svou rodinou byli členy této církve, ovšem slečna začala hledat vlastní pravdu a svobodu, kterou necítila, protože jí toto společenství a její zákony poměrně dost svazovaly. Z církve vystoupila, avšak stalo se něco, co bylo pro ní velmi těžké. Její rozhodnutí mělo pro ní velmi bolavé důsledky. Celá její rodina ji totiž zavrhla a přerušila s ní kontakt a ona zůstala zcela osamocena. Po několika měsících, kdy slečna potkávala maminku na ulici a ona ji ani nepozdravila, sklopila hlavu a do církve se vrátila. Vztahy se obnovily, i láska, ovšem ta podmíněná. Chápal jsem to a zároveň si uvědomoval, jakou hodnotu má bezpodmínečná láska, tedy ta, o které hovoří velcí duchovní učitelé a kterou učil a realizoval například i Ježíš, kterého si církve často berou do úst, ovšem pouze v těch směrech a oblastech, které jim vyhovují. A to proto, aby si udržely moc nad svými ovečkami, kterými potřebují manipulovat, mají z nich příjmy, jejích pozornost a energii. Manipulací s původním učením tak oslovují převážně mysl a ego, ale kde je srdce a opravdová láska?
Významný duchovní učitel, lékař, psychiatr a osvícenec David Hawkins píše ve svých knihách: „… jakákoliv církev, náboženství či filosofický směr, který něco přikazuje či zakazuje, je veskrze mylný…“ Odkazuje přitom na samotné původní a čisté učení Ježíše, kterým byl jeho život, jenž stál na pilířích bezpodmínečné lásky a odpuštění. David Hawkins v jedné ze svých přednášek také pojmenovává pět základních božských principů, kterými jsou: nekonečná radost, nekonečná milost, laskavost, soucit a krása. Není zde nic o souzení, trestání a podmínkách.
Musíme si uvědomit, že Bůh nebydlí v kostele nebo modlitebně, ale mnohem intenzivněji se s ním můžeme potkat v přírodě, kterou vyvěrá nebo v láskyplném člověku, kterého potkáme. Některé chrámy a kostely jsou samozřejmě velmi silnými zdroji, kde může dojít k propojení, ovšem jak se s lidmi bavím, většinou to jsou situace, kdy se v chrámech nekoná mše, ale jsme tam potichu a nejlépe skoro sami. Velmi těžko může dojít k propojení s božstvím, když nám skrze ústa proudí mantry typu : „Pane nezasloužím si, abys ke mě přišel…“ nebo: “ je to má vina, má veliká vina…“ Sám jsem měl velmi silný zážitek v chrámu Nanebevzetí panny Marie na Sv. Hostýně, a o němž jsem již někde psal. Byl jsem tam mnohokrát, ovšem pouze jednou jsem to vnímal takto silně. A byl to moment, kdy jsem byl na nejnavštěvovanějším poutním místě v ČR úplně sám. Byla sobota, 13 hodin, ovšem bylo to období ranného kovidismu (prvních 14 dní), počátek uzávěr a omezení. Vkročil jsem do chrámu a byl jsem překvapen právě touto skutečností, že se uvnitř nikdo nenachází. Postavil jsem se doprostřed pod kopuli a rázem začal vnímat velmi silnou energii, která mnou prostupovala. Spolu s ní začaly proudit odpovědi na mé otázky, v té době týkající se právě onoho viru a toho, jak vznikl, proč je tady a jak se zachovat… Asi po 20 minutách vkročil do chrámu pár a energie zmizely. Po 10 minutách odešel a propojení se obnovilo. Bylo pro mě velmi zajímavé pozorovat to, že člověk skutečně musí být v prostoru úplně sám, aby se nenarušovalo spojení. Řekl bych, že tento spirituální zážitek byl jeden z nejsilnějších v mém životě. Ovšem i příroda nabízí velmi silné prožitky.
Mnozí lidé mi na konzultacích přiznávají, že právě v přírodě je ona síla nejvíce prostupuje a oslovuje. Někteří hovoří o tom, že rádi chodí na hory, protože tam jsou blíže Bohu. Nezbývá, než-li souhlasit. Proto mi přišel velmi příznačný tento obrázek, který přikládám k článku. Poukazuje na rozdíl mezi náboženství a skutečným duchovním životem, který je o cítění, projevování lásky, podpoře života v jakékoliv formě, odpouštění a toleranci. Obecně lze tedy říci, že náboženský člověk rozhodně nemusí být duchovním člověkem a naopak, že duchovní člověk vůbec nemusí být náboženský. Když se podíváme na to, jaká dogmata hlásají mnohé organizované náboženské skupiny, v jaké vině a strachu z trestu žijí jejich ovečky a co tyto skupiny napáchaly v uplynulých staletích, vidíme, že je čas otevřít oči. Naprostým paradoxem je, že oblasti ve kterých žil a působil Ježíš, jsou téměř nepřetržitě oblastmi krveprolití, konfliktů a nestability. Asi nikdo z nás by v tuto chvíli nechtěl žít na Blízkém východě, kde téměř neustále probíhají války, náboženské války. A počátek takové války je tam, kde matka nepozdraví svou dceru nebo soused souseda, protože mají jinou víru…
