REKONEKTIVNÍ OŠETŘENÍ  |  KRANIOSAKRALNÍ OSTEOPATIE  |  MASÁŽE

Roman Michna

Telefon

+420 603 892 891

E-mail

roman@studiosolaris.cz

Intuice 2. část

Psal se rok 2005, bylo léto, červenec. V polovině měsíce se tradičně v našem městě odehrával start prestižního cyklistického maratónu Beskyd tour, kde mohli závodnici na dvou tratích 120 a 190 km změřit své síly. Ten rok jsem se na závod velmi poctivě připravoval a mým záměrem bylo absolvovat dlouhou trasu. Po zaváděcích 70 km kolečku po okolí (Hukvaldy, Štramberk), peloton tradičně najížděl do prvního většího stoupání na Pustevny. Po sjezdu z Pusteven se tratě dělily na krátkou (ta přes Rožnov zamířila do cíle na Ráztoce) a dlouhou, kde následovaly další kopce (Soláň, Kasárna, Bumbálka, Smrk) a poté opět cíl na Ráztoce.

Na startu Beskyd Tour 2005

Ten den panovalo optimální počasí a cítil jsem se velmi dobře. Začátek závodu byl  velmi hektický, protože peloton čítal několik stovek závodníků a pohyboval se na úzkých a klikatých silnicích.  Závod se zpravidla zklidnil až po nájezdu do Pusteven, kde se rozdělil na skupiny podle výkonnosti. V jedné z těchto skupin jsem se pohyboval i já a stoupal na své oblíbené Pustevny. Nahoře mě čekali přátelé s občerstvením, kde jsem měl původně doplnit zásoby v necelé polovině závodu na dlouhé trati. Během stoupání jsem však zažil velmi zvláštní a nepříjemný stav. Nebyl to běžný stav vyčerpání, tzv. hlaďák, kdy dojde tělu energie poté, co se během výkonu zanedbá doplnění živin, bylo to jiné. Byl to tak silný a nepříjemný pocit, že jsem okamžitě upustil od záměru dokončit závod na dlouhé trati. Poté. co jsem se osamocen doslova vyškrábal na Pustevny, zastavil jsem a podpůrnému týmu oznámil, že pojedu „krátkou“ a rezignovaně závod přes Rožnov dokončil. Byl jsem hodně zklamán, protože na závod jsem se poctivě připravoval a přesto přišla „po pár kilometrech“ tato nevysvětlitelná krize. V cíli jsem pak počkal 2 hodiny na kamarády, kteří dokončili závod na dlouhé trati. Měl jsem po náladě. Poté jsem na kole zamířil domů, měl jsem to jen asi 5km. Když jsem dojížděl před dům a dobržďoval, ozvala se z předního kola rána. Poměrně velká a já rázem shledal, že vidlice, která drží přední kolo byla poškozená a tohle poslední brždění způsobilo vznik velké praskliny. V tu chvíli jsem si uvědomil, že kdybych nesledoval své pocity a snažil se je násilím přemoci, absolvoval dlouhou trať s několika dalšími prudkými sjezdy, kdy se pohybujeme rychlostí až 80km/h po nepříliš kvalitních silnicích,  mohlo vše pro mě skončit minimálně velmi těžkým úrazem poté, co by mi upadlo ve vysoké  rychlosti přední kolo… Má frustrace se proměnila ve vděčnost.

 

 

Díky tomu, že se mé cyklistické ego  poddalo, nesnažil  jsem se závod na dlouhé trati dokončit za každou cenu, jednoduše „to zlomit“, nakopnout se kofeinovými „životabudiči“ a pokračovat dál, ušetřil jsem sobě i mé rodině a kamarádům hodně bolesti a utrpení. Možná bych dnes už nebyl mezi živými. Podobně jako má kamarádka, o které jsem psal v první částí článku, a která neřešila náhlou bolest hlavy a nevolnost v Indonésii analgetickým práškem a poslouchala svou intuici, když opustila místo, které poté smetla a zničila Tsunami. Oba jsme duchovní lidé a hlásíme se ke spiritualitě (nikoliv náboženství). Podobně jako William Thomas Stead či Morgen Robertson, jejichž příběhy jsem také zmiňoval. Proč zmiňuji spiritualitu? Protože spirituálnímu člověku je vlastní alespoň jistá míry pokory, protože vnímá, že zde existuje něco, co nás přesahuje a čemu je ochoten se poddat a odevzdat. Následující text však nebude o spiritualitě, byť v závěru k ní opět dojdeme, ale o bariérách, které brání člověku prožívat UVOLNĚNOU PŘIPRAVENOST (jak ji pojmenoval Peter Levine), a která je klíčová k úspěšnému používání intuice.

Americký psychoterapeut Peter Levine při sezeních se stovkami obětí znásilnění zjistil, že mnohé z nich si později vybavily přítomnost varovných signálů, kterým nevěnovaly pozornost. Doslova ignorovaly své pocity a šly vstříc této neblahé zkušenosti. Oběti znásilnění jsou pak mnohdy doslova svázány na nejnižší úrovni vědomí STUDU (20) a ústřední emocí jejich života je POKOŘENÍ.  (Na úroveň vědomí má tedy prožité a nezpracované trauma obrovský vliv).  Nejsou schopny navázat normální vztahy a pokud se sexuální zneužití odehraje v dětství či dospívání, prožitek bývá tzv. znovu sehráván, kdy je jednotlivec vtahován do obdobných situací při kterých je tělo „odevzdáváno“ či poškozováno druhými lidmi (např. prostituce, práce v erotickém průmyslu) . Znovu sehrávání je přirozenou schopnosti traumatu. Doslova programuje člověka. Člověk si do života přitahuje určité typy nehod, zranění, dalších násilníků a delikventů stále dokola. Tento bludný kruh je někdy naprosto morbidní. Levine zmiňuje ve své první knize například příběh mladého muže, který byl během dospívání znásilňován jiným mužem. Poté co obdržel v USA v 21 letech řidičský průkaz, měl během tří let více než 10 dopravních nehod, žádnou z nich nezavinil, vždy do něj někdo narazil zezadu. Až když si toho jeden vyšetřovatel všiml, byl muž odkázán na psychologickou pomoc.  Další zvláštnosti traumatu totiž je to, že oběti traumatu si tyto souvislosti vůbec neuvědomují. Nemají od situace odstup.  „Pro traumatizovaného člověka neexistuje přítomnost ani budoucnost, pouze dokolečka opakující se minulost.“ (Peter Levine, 1995)

 

 

Intuice je pro mě naprosto zásadní i při setkávání se s lidmi a sezeních. Je kormidlem, bez kterého bych byl naprosto ztracen. Velmi dobře si pamatuji na muže ve věku kolem 50ti let, který mě vyhledal pro bolest ramene. Před druhým ošetřením mě napadlo zeptat se jej, proč ke mě nepřijel autem, ale přišel pěšky, když to měl několik kilometrů. On řekl, že nemůže řídit auto, protože trpí epilepsií.  „Jak se projevuje Vaše epilepsie, jak často ji máte?“, tázal jsem se dále. On odpověděl, že jednou do roka, vždy v září najednou jeho tělo přestane fungovat. Mysl si vše uvědomuje, on však nedokáže několik minut  tělo ovládat. Protože tento muž hodně cestuje a pracuje mimo území ČR, nechal se vyšetřil u lékařů a specialistů ve Velké Británii a USA. Ti mu sdělili, že trpí epilepsii a on tuto diagnózu přijal. Já se s tím však nespokojil a vysvětlil jsem mu, že epilepsie se projevuje nepředvídatelně, natož aby se přihlásila o pozornost jednou do roka a vždy v září. Vše nasvědčuje tomu, že se spíše jedná o posttraumatickou stresovou poruchu, kdy tělo vstupuje do disociace při „rozpomenutí“ se na výročí traumatu, které prožilo v září. Má další otázka směřovala k tomu, aby si zkusil vzpomenout, zda-li někdy v září prožil něco zahlcujícího, ale aby nepopisoval detaily. On ani nemusel přemýšlet a řekl, že 11. září 2001 sledoval z bezprostřední blízkosti útok na Světové obchodní centrum v New Yorku, protože v tu dobu tam jako profesionální fotograf pobýval a tu událost fotil. Došlo u něj k obrovské aktivaci nervového systému, který chtěl utíkat a zachránit si život, jenže mysl tuto „primitivní“, ovšem základní a zdravou reakci popřela tím, že přiměla tělo setrvat na místě a soustředit se na focení. Zde se mi opět potvrdilo, jak málo současná medicína ví o povaze traumatu a posttraumatické stresové poruše, kdy je člověk chybně diagnostikován a „léčen“, čímž je ponechán napospas své traumatické vzpomínce, která decimuje jeho život. Jak řekl Sigmund Freud: „Tělo si naštěstí pamatuje to, co mysl zapomněla“ a dodávám, nebo chce zapomenout…

„Trauma totiž není v události (minulosti), trauma je v těle“ (Levine , 1995) . Proto jakákoliv psychoterapie, která pomíjí tělo, je vůči traumatu zcela bezzubá a naopak může člověka dále traumatizovat. Typickým příkladem je forma psychoterapie protrahovanou expozicí, kdy je člověk neustále vyzýván psychoterapeutem, aby mluvil o své traumatické zkušenosti do nejmenších detailů, doslova ji znovu prožil, až se stane vůči této situaci imunní. To se však neděje, pouze se znovu dokola otevírá stará rána, která se zvětšuje. Působí to člověku obrovské muka a ten mnohdy z této terapie dezertuje. Jde o zcela mylný přístup k traumatu, kdy je člověk retraumatizován a dochází u něj jen k posilujícímu pocitu zhroucení a bezmoci. (Studii publikoval Van der Kohl a kol.  už v roce 1996 v American Journal of Psychiatry).  Při zpracování traumatu bychom se tedy  neměli až tak zajímat o příběh, který se nim pojí, nýbrž o tělo, které nemohlo dokončit reakci na událost a došlo k zahlcení nebo zborcení nervového systému. Proto se doslova stopují mikro pohyby, které naznačují uzamčení jistého procesu a zacyklení se sama v sobě. Po uvolnění tohoto zacyklení dochází k vybití a dokončení akce, ovšem formou titrace a pendulace, jak je Levine nazval. Tedy po kouscích a z bezpečného místa zdroje, který je nutné v těle vytvořit. Člověk pak vnímá různé fyzické vjemy (pociťovaný vjem) – horkost, třes, zima, záškuby apod. Není k tomu potřeba drásání klienta a vtahování jej znovu prožít bolestivou zkušenost. Tento přístup je nejefektivnější, zcela přirozený a vůči člověku  ohleduplný, respektující. Touto možnosti nás vybavila sama příroda a tam byl i Peter Levine inspirován, když pozoroval v Africe volně žijící zvířata, která nejsou traumatizována, ani když přežijí téměř smrtící útok.

 

                      Peter Levine při při práci s klientem

 

Naše vzpomínky nejsou primárně kódovány v mozkové kůře, nýbrž v limbickém systému a mozkovém kmeni. Proto nelze vzpomínky a chování přepracovat pouhou změnou myšlení. Je nutné si všímat vjemů, pocitů a prožitků těla, které musí zažít novou zkušenost, kdy se člověk naučí bezpečně vstoupit do svého pocitu a zase z něj vystoupit. Jeho tolerance se obnovuje a nervová soustava se stává znovu pružná.  Trauma se totiž projevuje buď naprostým odpojením od těla a pocitů, nebo hyperexcitací (nadměrné vybuzení). Což znamená, že běžné pocity v člověku vyvolávají strach, vztek, zuřivost a úzkost. Proto se je snaží potlačit, za což platí vysokou daň. Ztrácí pak schopnost rozpoznat příjemné pocity spojené s pohodlím, uvolněním a intimitou nebo naopak varující před nebezpečím. Kdo zadržuje strach, ten si odpírá i radost.  Každý z nás máme určité názory a postoje. V důsledku traumatu však dochází k jejich vyostření a radikálnosti. (odtud se rekrutují i tzv. radikálové a extrémisté). Takové postoje jako „nikdo mě nemá rád“, „nikdy nebudu mít peníze“, „peníze jsou špinavé“, „lidem se nedá věřit“, „svět je zlý“.  Radikalizace takových názorů je obvykle nazývána jako předčasná kognice.

Jako naprosto klíčové je uvědomit si, jak funguje naše tělo a jak zpracovává stresory. Pokud nedokončíme reakci na drama, vzniká trauma. Dramatická událost produkuje v těle hormony adrenalin a kortizol, které vybudí systém a připraví jej k akci (útok, útěk). Když tato aktivovaná energie není vybitá a akce dokončena, tato přebytečná energie se uloží v těle jako napěťový vzorec. Tento napěťový vzorec pak i nadále, když pominulo nebezpečí, v různých intervalech, při různých příležitostech, vzestupnou cestou přes míchu stimuluje thalamus a posléze amygdalu (centrum emocí). A emoce, která byla uložena společně s napěťovým vzorcem, znovu „otravuje“ naše tělo a ovlivňuje naše chování. Jde o vzestupnou cestu, kdy je pocit a emoce, potažmo naše chování,  vybuzeno napětím v těle (podnět tedy nepřichází odněkud zvenčí), které si však v běžném životě jedinec neuvědomuje. Jednoduše proto, že si na něj zvykl a stalo se jeho hlavním ovládacím prvkem. Tento postoj (i fyzický) zná a cítí se s ním v bezpečí, protože si jej racionálně omluví a vysvětlí.  S tímto principem pak pracují terapie v systému tělo a emoce (kraniosakrální terapie, SE – /somatic experiencing/ somatické prožívání).  Když se odstraní a rozpustí napěťový vzorec v tkáních, zmizí i emoce. Je-li terapie kvalitní a její frekvence optimální (tělo vždy nejprve zpracovává nejpovrchnější a nejnovější události, až posléze vstupuje do hloubky), mohou se postupně rozpouštět i podmíněné vzorce získané v raných stádiích lidského života. (prenatální, porodní a postnatální traumata). Dochází pak doslova ke změně charakteru člověka, kterého opouštějí různé strachy či  omezující a deformující vzorce. (nikdo mě nemá rád, svět je zlý, musím být stále v pozoru a mít věci pod kontrolou…).

 

 

Zpět k obětem násilníků. Násilníci si zcela mistrně vybírají své oběti podle držení těla. Oni nejsou schopni pociťovat empatii, dokáží však rozpoznat slabého jedince prostého sebedůvěry. Při jednom experimentu byly odsouzeným násilníkům promítány záběry ulice, na kterých si měli vybrat svou oběť. Docházelo při tom k překvapiví shodě a vybrali si stejné potenciální oběti.  Potvrzuje se ono psychologické pravidlo, že tyran je řízen obětí. Ta vysílá držením svého těla signály, které automaticky přitahují pozornost delikventů.

Potvrdil to i výzkum neuro vědkyně Beatrice Gelderové, že když dává jedinec najevo strach držením těla, mozek pozorovatele reaguje silněji, než když strach dává člověk najevo výrazem tváře. I v americké armádě se vojáci učí, že je naprosto klíčová rychlost načítání řeči těla druhých a jejich interpretace ve vlastním těle, při vyhýbání se bezprostředním hrozbám sebevražedných útoků či osob připravujících bombový útok.

 

 

A pomaličku se dostáváme k jádru problému. Intuici nemohou využívat lidé, kteří jsou  traumatizovaní , a kteří  žijí buď zcela mimo tělo (zamrznutí) a nebo žijí v módu trvalého hyperexcitace. Taktéž ji nemohou využívat lidé s velmi silným egem a rigidním racionálním postojem. Tam však vnímám jasné propojení, protože se mi mnohokrát při terapiích potvrdilo, že přílišná racionalita je důsledkem traumatických zážitků.  Traumatizovaný člověk není schopen skutečně přijímat lásku a ani ji dávat (ranné zranění), obrňuje se a zaujímá postoj bytí v hlavě. Racionálně si vysvětluje svou osobnost a situaci (předčasná kognice) například tím, že lásku nepotřebuje, není „romantický typ“, nepotřebuje partnera a nechce mít dítě. Věnuje se „dělání“ a myšlení. Své tělo mnohdy používá pouze jako nástroj k přenášení hlavy z místa na místo.

Pocity kolem žaludku jsou však základem intuice. Pokud tyto pocity ignorujeme, zaplatíme za to vysokou cenu.
Ve stavech hyperexcitace  jsou však tyto pocity ve vnitřnostech nesnesitelné, že je obvykle vytěsníme z vědomí. Tělo je zahlceno, informace neproudí a život nelze žít plnohodnotně.  Při běžném stavu ohrožení vysílá plazí mozek vnitřním orgánům naléhavé signály, na což některé reagují hyperaktivitou (trávicí soustava), jiné stažení a útlumem. Prožívá to i traumatizovaný jedinec, ovšem trvale,  pokud se nachází ve stavu  hyperexcitace, neboť jeho nervová soustava je stále vybuzena. Pociťuje přitom nevolnost, svírání žaludku či má průjem,  v druhém případě pociťuje svírání na hrudi, dušení a astmatické příznaky. Srdce buší  a tepová frekvence dosahuje prudkého zvýšení nebo naopak snížení.
Tyto děsivé pocity se pak samy o sobě stávají hrozbou, neboť na místo ohrožení zvnějšku, přichází ohrožení zevnitř našich útrob. Takové zacyklení jedince velmi vysiluje a život se stává peklem. Radost ze života naprosto zmizí. Traumatizovaní jedinci promítají tento vnitřní nepokoj vně a obviňují svět za svou vnitřní úzkost. Tím se vzdalují skutečnému řešení, tedy odstranění příčiny problému a vyléčení.
Mnohdy se také stává, že jedinci s těmito symptomy získávají od lékařů chybné diagnózy, které jsou označovány jako silný premenstruační syndrom, tetanie, fibromyalgie, chronický únavový syndrom, chronické bolesti či zvýšená činnost štítné žlázy. Druhá skupina traumatizovaných, jejichž systém zamrzl, je zcela od svých vnitřních pocitů odpojena.

 

V průběhu let jsem měl možnost pracovat s několika elitními policisty zásahových jednotek a profesionálními vojáky. Mimo jiné měli společné to, že měli potíže ve vztazích. Soukromý život byl v troskách a ženy, které byly v zamilovanosti zpočátku oslněny jejich mužností, odvahou a fyzickou přitažlivostí, po měsících a letech zjišťovaly, že žijí vedle neempatických a necitlivých mužů, kteří nejsou schopni skutečně přijímat a dávat lásku. Byli necitliví, protože necítili svá těla. Právě ranná traumata, o kterých píši níže, formovala jejich osobnost a přitáhli si do života  zaměstnání, kdy byli posílání do velmi nebezpečných až extrémním situací. Díky onomu znecitlivění  však byli schopni tuto práci dělat. Běžnému jedinci by samozřejmě zdravý pud sebezáchovy bránil dlouhodobě fungovat v těchto zahlcujících podmínkách ve velmi rizikovém prostředí.  Prožitá traumata tedy formují lidskou osobnost. Jsou pak i kompasem, který člověka navádí do určitých situací, přitahuje určitá zaměstnání, sporty či koníčky. Takový jedinec pak může pouze v extrémních situacích, kdy dochází k limitnímu vyplavení adrenalinu a kortizolu, alespoň něco pociťovat, protože „běžné“ vzruchy jeho nervová soustava necítí.  Následná úleva po dokončení akce, pak vede k vyplavení endorfinu a úlevě, dobrému pocitu, kdy je alespoň na chvíli vnímán život v těle. Takový člověk se pak stává doslova závislým na extrémních situacích a zde patří i milovníci adrenalinových sportů, kdy člověk doslova pokouší smrt. K tomu, abychom plnohodnotně žili, potřebujeme být v těle. Pokud v něm nejsme, jsme v ohrožení, protože nejsme schopni rozeznat nebezpečí skrze pocity.

 

 

V současná době se mnoho lidí rozhodovalo o tom, zda-li podstoupí očkováni proti Covidu (správně bychom měli použít termín experimentální genová terapie)  novým typem mRNA vakcíny, která doposud nebyla nikdy použita a dlouhodobě testována. U tohoto typu vakcíny jde totiž převážně o rizika spojená s dlouhodobým působením modifikované RNA informace na naše DNA.  V tuto chvíli bylo „proočkováno“ dvojí dávkou 70% dospělé populace Evropanů. Když jsem hovořil s těmi, kteří své tělo propůjčili tomuto experimentu, zjistil jsem, že se rozhodovali převážně myslí, tedy na základě jednostranných informací, které jim poskytli politici a mediálně upřednostňováni odborníci z řad vědců a lékařů. (Jak víme, informace z druhého pólů názorového spektra jsou z nějakého důvodu mazány a odstraňovány).  Ti kteří se rozhodli, že nepodstoupí tuto genovou terapii, dle mého zjištění,  se rozhodovali převážně na základě svého vnitřního pocitu. Tedy neměli z této situace dobrý pocit.  Pro člověka „žijícího v hlavě“ to však není žádný důvod.

 

V ten den, kdy jsem v závodě stoupal do Pusteven, jsem prožil pocit, který jsem dříve neznal. Běžný stav vyčerpání velmi dobře znám. Ten obvykle doprovází malátnost, ztráta síly a třes v důsledku hypoglykemie. Může být navíc doprovázen bolestí hlavy a poruchami vidění. Tehdy jsem však pociťoval, jako by na mě někdo položil velkou poklici a já se pohyboval v úplně jiné energetické realitě. Vše zhoustlo a ještě k tomu mě „někdo“ držel za dres a brzdil mě. Byla to mocná síla, která budila respekt a já ihned pochopil a souhlasil. Dlouhou nepojedeš mi TO říkalo a já slíbil, že ne. Pak TO zase pominulo.

Pamatuji si na ženu, které mě vyhledala po velmi těžké automobilové nehodě, kdy přežila čelní náraz ve vysoké rychlosti. Tehdy řídila a jela v autě sama. Levá část těla to odnesla mnohačetnými zraněními a frakturami. Docházelo k velmi pomalému hojení a obnovování zdravých funkcí těla, byla poškozena i paměť. U traumatizovaného těla (ať už je příčinou kinetická energie nárazu, pádu, či  chirurgické operace a psychického vypětí) dochází k zásadnímu narušení biodynamických procesů. Zdravé buňky těla standardně „dýchají“ a pulzují v určitém rytmu primární respirace, ovšem trauma tento princip výrazně narušuje. Terapeut pracující s kraniosakrálním biodynamickým principem naslouchá systému a hledá tato místa, kde následně vytváří podmínky k tomu, aby se deformující podmíněné energie odstranily a obnovila se původní rovnováha. V tomto směru bylo tělo paní opravdu hodně poškozeno nejen obrovským nárazem a kinetickými energiemi, které destruovaly její tělo, ale také šokem, kterým prožila. Při našem prvním setkání jsem zbystřil, když mi sdělila, že přijela sama autem. Otázal jsem se ji, jak prožívá po této své zkušenosti řízení auta a ona mi řekla, že „normálně“. Nepociťuje žádný strach. To pro mě byla zásadní informace. U ošetření se mi pak potvrdilo, že nepociťuje své tělo, žije mimo něj a bylo potřeba ji do těla vracet. Tam však nebylo příliš příjemně, protože tělo zadržovalo velké množství zahlcující energie šoku, způsobené vysokou aktivaci nervové soustavy po nárazu a následného znehybnění, kdy nemohla dokončit a vybít nahromaděnou energii i díky zranění a uvěznění ve voze,  ale také díky aplikaci tišících prostředků, které ihned aplikovaly záchranné složky.  To pak vede ke kolapsu nervového systému a jeho odpojení.  Postupem času v průběhu několika sezení se podařilo ženu vrátit zpět do těla, jemnou a citlivou terapií vybít nahromaděnou energii, dokončit akci a obnovit zdravé biodynamické procesy v těle, které pak vedly k dohojení těla bez vážnějších následků a došlo také k navrácení paměti. Také velmi záhy začala pociťovat při řízení auta zdravý strach a respekt, a když byla možnost, předávala řízení jiné osobě. Absence strachu a zdravého respektu v kombinaci s přílišnou racionalitou právě mnohdy člověka vystavuje velmi nebezpečným situacím, které není schopen rozeznat.  Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy před vámi zastaví auto, vystoupí z něj člověk, který svou řečí těla, pohyby a mimikou vykazuje agresivitu, vy však začnete racionálně hodnotit jeho pěkný oděv a luxusní auto, namísto abyste se ze situace pokud možno co nejrychleji vzdálili. Přílišné uvažování může znamenat vážné komplikace a někdy i smrt. Ostatně dříve to tak bylo.

Jaké jsou tedy typy traumatu a jak vzniká?
Peter Levine příliš složitou a dlouhou oficiální definici traumatu hezky zjednodušil. „Trauma je: příliš mnoho, příliš rychle, příliš brzy“.   Pro každého z nás je ta hranice „příliš“ někde jinde. Když například dva lidé jedou v autě a náhle sjedou z cesty do pole, přičemž při této události nevznikla žádná majetková škoda a ani zranění, jeden z nich se tomu směje nebo si zanadává, zatímco druhý si z té samé situace třeba odnese zahlcující prožitek.

Typy traumatu se dělí do těchto několika základních kategorií:

–  prenatální trauma (nitroděložní) a porodní trauma
–  ztráta rodiče nebo blízkého člena rodiny, pro dítě i smrt domácího zvířete
–  vážné onemocnění, vysoké horečky a otravy
–  tělesná zranění včetně pádů a nehod
–  pohlavní, tělesné a citové zneužívání včetně bití a vážných případů opuštění (pobyty dítěte v nemocnici bez       přítomnosti rodiče)
–  svědectví násilí
–  přírodní katastrofy a války
–  určité lékařské a stomatologické zákroky, chirurgické zákroky (odstranění mandlí), ušní operace a zákroky (píchání uší)
–  anestezie a dlouhotrvající znehybnění: sádry, dlahy jimiž jsou z různých důvodů fixovány končetiny či trup malých dětí.

 

Když jsem se blíže seznámil s životopisy masových vrahů jako byli Jeffrey Dahmer či Theodore Kaczynsky, tak právě oni v ranném věku 4-5 let prožili násilné znehybnění a narkózu před chirurgickým zákrokem ve vysokém stupni strachu a aktivace. To  je doslova zlomilo a jejich rodiče hovořili o tom, že poté se jejich osobnost rapidně změnila. Stali se uzavřenými a odpojili se od svých pocitů. Například malý Jeffrey Dahmer se poté věnoval hledání a pitvání mrtvých zvířat, aby v dospělosti totéž dělal svým lidským obětem, které pak neváhal i pojídat. (blíže o tom píše Levine v knize Trauma očima dítěte).

 

Jeffrey Dahmer

 

Většině z nás asi vyvstává na mysl otázka, kde je ona hranice „příliš“? Jaké jsou tedy rozhodující faktory pro to, jak nás daná událost zasáhne, zda-li ji zvládneme nebo nás zahltí?
Peter Levine ve své první knize Probouzení tygra – léčení traumatu tyto faktory dělí do pěti kategorií:
Prvním faktorem je událost sama a to jak je ohrožující. Důležité je její trvání a její četnost. Jsou události, které trvají velmi dlouho a které nám neumožní vydechnout. Potom jsou zde události, které mají ve své intenzitě prodlevy k nadechnutí. Patří sem válka a zneužívání v dětství.
Druhým faktorem je životní situace v době traumatizující události. Patří sem rodinná situace, podpora ze strany rodiny, dlouhodobý stres, vyčerpání nebo nedostatečná výživa.
Třetím faktorem jsou fyzické rysy jedince. V některých situacích může hrát roli fyzická zdatnost, pohlaví, samozřejmě je velmi důležitý věk a úroveň fyzické a psychické zralosti. Když necháme malé dítě opuštěné v neznámém a nevlídném prostředí, je to pro něj naprosto zdrcující. U desetiletého dítěte to vyvolá úzkost a u dospělého jen jisté nepohodlí.
Čtvrtým faktorem jsou schopnosti, které člověk získal během života. Pokud jsme zažili těžkou událost a zvládli jsme ji, posune nás to v naší odolnosti samozřejmě dál.
Pátým faktorem je pocit připravenosti čelit nebezpečí. Zde patří tzv. zdroje. Zdroje jsou vnější a vnitřní. Mezi vnější zdroje patří například obydlí či úkryt, může to být i zbraň. Do vnitřních zdrojů můžeme zařadit pružnost naší nervové soustavy, předchozí zkušenosti a potenciál, který můžeme použít.

 

Právě děti, mohou být zahlceny tím, co většina z nás považuje za všední událost. Z toho důvodu dělá  naše společnost obrovské chyby například při přístupu k porodu a lékařským vyšetřením.  Pro zajímavost mohu odkázat na zajímavou studii profesora Bertila Jacobsona z Karolinska institutu ve Stockholmu, který prokázal určitou souvislost mezi porodním traumatem a typem sebevraždy, pokud se pro ni jedinec v dospělosti rozhodl. Bylo zkoumáno  242 jedinců, kteří se narodili v letech 1945 – 1980 v jedné ze sedmi nemocnic ve Stockholmu a násilně ukončili svůj život v letech 1978 – 1995. Byla objevena zajímavá tendence: pokud se jedinec narodil s pupeční šňůrou omotanou kolem krku, volil sebevraždu oběšením. Byly-li u porodu použity narkotizační prostředky, volil jedinec smrt otravou a byla-li u porodu použita vakuová extrakce či kleště, volil jedinec skok z výšky či pod vlak.  Zde samozřejmě upozorňuji na to, že to neznamená, že takto rození jedinci páchají sebevraždy, nýbrž je poukazováno na to, že ranné prožitky si tělo pamatuje a život člověka je jimi mnohdy i zásadně ovlivněn.

 

Vůbec nejzranitelnější jsme během prvních čtyřech životních fázích  a na náš život má traumatizace v těchto obdobích největší dopad. Doslova určují co bude dál.  První fází je pobyt v děloze, druhou fází je porod (viz. odkaz na článek výše), třetí fází období prvních 9 měsíců života. Správné pochopení této fáze je zcela klíčové, jelikož čerstvě narozené dítě není zralé a není schopné samostatné existence (zde je důvod náhlé kojenecké úmrtnosti). Až po dalších 9 měsících vývoje mimo dělohu matky dosáhne zralosti novorozeného šimpanze. I z toho důvodu šimpanzí matka nemá skoro žádné prsa a nekojí, za to lidská matka ano. Je tedy potřeba, aby si matka uvědomila, že těhotná nebude 9 měsíců nýbrž 18 měsíců s tím, že dítě by mělo trávit čas zejména na těle matky nebo v její blízkosti. Dítě téměř do věku 9 měsíců po narození ještě nemá zralou nervovou soustavu a samo sebe nedokáže zklidnit. K tomu slouží máma. Není-li přítomna, dítě trpí a může se zahltit. Dochází totiž k velké aktivaci sympatiku nervové soustavy a když včas nepřichází utišení, systém se v pudu sebezáchovy může odpojit. Pak zde máme tzv. velmi hodné a tiché dítě.  Zde si  můžeme uvědomit jaký dopad na osobnost dítěte má nepřítomnost matky, cizí chůvy či jesle. A konečně čtvrtou fází je tzv. druhý porod, období do 3 let věku dítěte, kdy dítě přestává být závislé na matce. Když neproběhne tato fáze , tak má za následek problém dospělých mužů, kteří jsou stále závislí na matce (tzv. mammonis).  „Normální“ lidé jako my, kteří nejsou vždy šťastni a zdrávi, zažili trauma ve dvou z těchto čtyřech fází. Jedinci, kteří se léčí na psychiatrii nebo mají potíže s policií, a mají základní pracovní schopnosti, u těch můžeme nalézt poškození a zranění ve třech nebo ve všech čtyřech z těchto fází.“ (zdroj: Prof. Terence Dowling – přednáška prenatální vývoj, těhotenství).

Nyní asi člověku dochází, kde je příčina současných problémů ve společnosti, kde hraje prim necitlivost, sobectví a egoismus. Odkud se rekrutují násilníci, delikventi,  bezpáteřní politici a jiní sociopati či  psychopati.  Velmi zásadní vliv na chod Evropy mají v současné době bezdětní politici. Ať už francouzský prezident Emannuel Macron, německá kancléřka Angela Merkelová tak i předsedové některých dalších vlád evropských zemí neprošli vnitřní transformaci, kterou rodičovství poskytuje. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že tato transformace je zcela zásadní a poté co se muž stane otcem a žena matkou, dochází k razantní změně myšlení, cítění a přeměny vnitřních  hodnot. Takový člověk pak dělá zpravidla rozhodnutí ve prospěch vlastních dětí a  budoucích generací. Rozhodnutí politiků a vlád, kterých jsme byli svědky v období „pandemie“ či migrační krize, jsou z pohledu rodičů neobhajitelná a my se samozřejmě můžeme ptát, co je k tomu vede? Odpověď je jednoduchá. Jejich vnitřní program, tedy vlastní prožitá ranná  traumata.  Jsou doslova uvěznění v nízkých úrovních vědomí (většinou kolem 80-150).  Jejich mozky fungují v úplně jiném systému a nemají dostatečně vyvinutý prefrontální kortex, který je zodpovědný za sociální cítění a empatii. Naopak se vyvíjely části mozku, které jsou využívány k obraně a útoku, potažmo udržení moci a vlivu.  Dnes se mnohdy používá termín hadi v oblecích a je známo, že ve vysokých politických a manažerských funkcích je čtyřnásobně větší počet psychopatů než v běžné společnosti. Skutečných základem fungujícího státu je tedy skutečně fungující rodina. Zde bychom měli začít.

Starověké duchovní směry hovoří o tom, že člověk má čtyři možnosti probuzení a transformace. Jsou to smrt, meditace, tantrický sex a trauma. Smrt je ona poslední možnost, kdy v posledním výdechu může dojít k pokornému uvědomí a přijetí života. Meditace a tantrický sex se samozřejmě také nabízejí, vyžadují však mnoho trpělivosti, času a léta praxe. Podmínkou k tomu je však to, že musí být člověku v těle dobře a musí být schopen dobře vnímat sebe sama.  V naší traumatizované společnosti se právě trauma a jeho rozhřešení nabízí jako ten hlavní způsob transformace.
Trauma může člověka ničit, na druhou stranu může jeho zpracování člověka transformovat, posílit a oživit. Doslova jej přivést k rozkvětu. To byl i můj příběh. Ve vlastních terapiích jsem v uplynulých 10 letech odhalil a zpracoval zásadní zranění z období porodu a prenatálního vývoje. Práce však nekončí. Mnoho nezpracovaného si sebou ještě samozřejmě nesu dál, ovšem to co se vyléčilo doposud, stačilo abych se dostatečně otevřel světu i životu a mohl jej žít plnohodnotněji. Mé původní rozpoložení, kdy jsem svět viděl šedou optikou, a rozhodně nechtěl mít děti a přivést je do tohoto světa, mě rázem opustilo. Dnes jsem táta dvou krásných a zdravých dětí, o které pečujeme společně s milující manželkou.

 

  Dcerka Anna

V závěru se tedy dostáváme opět ke spiritualitě. Duchovní člověk je člověk, který prociťuje a vnímá přítomnost něčeho co nás přesahuje. Není to racionální koncept náboženského člověka, který nemusí nic prociťovat, pouze rozumově přijímat dogmata církve. Náboženský člověk tedy nemusí být duchovním člověkem. Je spíše výjimkou když mezi náboženskými lidmi nalezneme i skutečně duchovního člověka.
Duchovní člověk se zcela přirozeně řídí principy Pravdy o kterých hovořili osvícenci a mudrci (Ježíš Kristus, Bruno Groening, Eduard Tomáš).  Zároveň naciťuje přes tělo, které skutečně vnímá jako chrám a dar,  a proto je zcela zásadní, aby mu v těle bylo dobře.  A nyní se dostáváme naprosto ke klíčové větě celého článku: „Jde o to, že tytéž části mozku které umožňují rozřešení traumatu, jsou  klíčové pro mystické a duchovní stavy.“ (Peter Levine, 2012)
Vědomí a uvědomění tedy vzkvétá spolu s rozvojem uvědomění těla. Poté přichází intuice jako dar, který nám umožňuje přístup do knihovny Vědění.
Nikoliv ve smyslu vědět o něčem, nýbrž žít To a stát se Tím.

 

„Svět nezměníme tím, že něco říkáme nebo děláme, ale tím, čím jsme se stali“   David R. Hawkins

 

Zdroje:

Probouzení tygra – léčení traumatu – Peter. A. Levine
Trauma očima dítěte – Probouzení obyčejného zázraku léčení – Peter A. Levine a Maggie Klineová
Trauma a paměť – Pohled do živý minulosti mysli a těla – Peter A. Levine
Němé zpovědi – Peter A. Levine
Prenatální vývoj, těhotenství – přednáška prof. Terrence Dowling
Anatomie emocí – Stanley Keleman
Vzestup po úrovních vědomí – David R. Hawkins